Přetěžké otázky

Vydáno:

Jak odpovědět na otázku jedné paní učitelky: Proč něco neuděláte s tím, že podstatná část veřejnosti, učitelů i dalších odborníků byla proti postupu inkluze u nás, a přesto se nic nestalo? Analogicky se však učitelé ptají i v mnoha jiných souvislostech, dokonce i na stránkách časopisů pro učitele se opakovaně setkáváme s podobnou otázkou. Zeptal se mě rovněž rodič, co mohou udělat oni, aby se situace ve školství zlepšila, a dotaz, jak to všechno dopadne, mi položila vážená poradenská pracovnice. Jsou to přetěžké otázky.

 

Přetěžké otázky
PhDr.
Václav
Mertin
dětský psycholog, katedra psychologie FF UK
Sám si myslím, že jakékoli projevy aktivity veřejnosti mají význam. Jsem přesvědčený, že kdyby se odborníci, učitelé a rodiče vehementně nebouřili proti plánům postupu inkluze, došlo by ke schválení mnohem radikálnější varianty. Možná i někteří ministerští úředníci využili tyto hlasy veřejnosti k hledání a podpoře kompromisnějšího řešení. Vzpomínám na prázdninovou akci rodičů domácích školáků před řadou let poté, co před ně ministerstvo postavilo jako hotovou věc návrh s množstvím nesmyslných vstupních podmínek. Tehdy se údajně pod množstvím e-mailů - i ze zahraničí - zahltily servery MŠMT. Nicméně akce měla dopad: Ministerstvo tento návrh stáhlo.
V některých případech se však zřejmě ani veřejnost nemůže vyjádřit. Takhle mě před několika málo lety zaskočila zákonná možnost, aby dítě ve střídavé péči navštěvovalo dvě základní školy. Z hlediska uspokojování potřeb dítěte to pokládám za zhůvěřilost, a kdybych měl příležitost, vyjádřil bych se jasně nepříznivě. Myslím však, že žádná diskuse ani neproběhla.
Lidé mají patrně představu, že odborníci dojdou k jednomu společnému odbornému pohledu, ten proberou s veřejností, následně přednesou úředníkům na ministerstvu školství a ti po zvážení např. ekonomických parametrů či politické průchodnosti rozhodnou v duchu odborného nálezu a zavedou doporučení do praxe.
Jenže ministerstvo je svébytný orgán, s vlastními normami, způsoby práce, styly projednávání, hierarchie. Zřejmě ani rozhodování zde nejsou prvotně postavena na odborných základech. Když si dost vysoký nadřízený umane, radové/referenti mají jen malou šanci modifikovat i značně scestný požadavek. Je totiž vymahatelný velmi jednoduše - příkazem. Sám jsem zde byl přímým svědkem jak korektního a v rámci možností velmi slušného, naslouchajícího, tak i jednoznačně "zupáckého" jednání ministerských nadřízených vůči zaměstnancům. Diskuse se však převážně nepřipouštěla. Jsem přesvědčen rovněž o tom, že existují politická zadání, která se jednoduše a bez námitek plní, a dále patrně existují i stranické obchody, které nemají nic společného s věcným řešením problémů.
Úředníci ve školství se navíc určitě necítí jako úředníci. Velmi často přicházejí ze školství, jsou to i dlouholetí a velmi zkušení učitelé či ředitelé škol. Zpočátku alespoň někteří přicházejí jako praktici (někdy jako akademici) s tím, že nechtějí postupovat stejně jako ti dřívější úředníci "nahoře", navíc na začátku své ministerské kariéry mohou i přiznat, že specifickou problematiku, které se mají věnovat, neznají do detailu. Takže obvykle začínají s předsevzetím, že se budou radit s terénem, že mu budou naslouchat, že si nejprve zmapují situaci. Jenže nejpozději po roce pochopí, že právě oni jsou nejlepší odborníci i na svěřenou problematiku. Terén začnou pokládat za nekompetentní, zejména pokud s nimi nesouhlasí. Kritika je jen zdržuje a odvádí od skutečné práce. Aby se mohli věnovat uloženým úkolům a plnit zadání nadřízených, začnou se terénu spíše vyhýbat nebo jdou jen tam, kde není příležitost k diskusi. Po svém sdělení rychle odcházejí, aby se mohli zaobírat mnohem naléhavějšími povinnostmi. Často ani mezi lidi nechodí, protože jednodušší je v kanceláři něco psát než říkat někdy evidentní nesmysly bývalým kolegům do očí.
Měli bychom přijmout přesvědčení, že i největší odborník se nástupem do úřadu stane úředníkem. To v mých očích není diskvalifikace. Je jen v jiné roli a má jiné úkoly. Jeho vidění problematiky musí být jiné. Skutečnost, že si osvojí rutinu úředních postupů, zákulisního vyjednávání, že lépe ovládá předpisy, však neznamená, že si nadále udržuje plnou odbornou kompetenci. Jeho odbornost se tak i nadále projevuje v tom, že nepodléhá populistickým, tendenčním krátkozrakým názorům, že o tématu uvažuje kriticky a že se radí s odborníky, ne že se z něho stane "všeználek", který zapomíná, že ve většině oblastí jsou jeho znalosti na úrovni novinářů nebo politiků.
Ovšem proto, že se stane úředníkem MŠMT, musí být na druhé straně také loajální k úřadu - a ten nemá vždy na prvním místě službu veřejnosti, ale službu nadřízenému, úřadu, koaličním plánům a dohodám. Navíc se u úřední osoby objevují všechny nešvary, které známe od dětí, z obchodů, z vědecké činnosti apod.: Uvádí pouze pozitivní výsledky, jakékoli výsledky interpretuje jedině ve prospěch vlastních prosazovaných variant, problémy uvádí jen v situaci, kdy umí navrhnout nějaké východisko (třeba nereálné), nezdary bagatelizuje, neříká plnou pravdu, kterou zná, možná někdy i lže, věcnou kritiku převádí na osobní spory, tváří se, že chyby nedělá, a když snad k nějaké výjimečně dojde, mohou za ni druzí.
Avšak ani odborníci nemají jeden jediný názor - a je správné, že nemají. Cesty poznání nejsou přímočaré a to, co se na jeden pohled, v jednom výzkumu jeví jako jednoznačné, při začlenění jiných souvislostí vykazuje mnohem větší komplikovanost. Skutečně oponentní názory podporují hlubší přemýšlení o vlastní variantě, o jejích slabinách, nedostatcích. Odborníci se navíc prvotně zabývají jinými úkoly než přemýšlením a rozhodováním o realizaci opatření na úrovni státu.
S touto rozmanitostí souvisí i jeden další problém, a to že se politici i úředníci velmi rádi odvolávají na tuto nejednotnost mínění odborníků a zveličují ji, případně se opřou o názor jednoho příhodného odborníka a snaží se jím obhájit svá laická rozhodování. Někdy jen použijí floskuli o tom, že celá řada odborníků (neuvedou ani jednoho) podporuje jejich názor. Soudím totiž, že úředníci příliš systematicky nečtou odborná pojednání, stejně jsou to podle nich samé zbytečné teorie. Jinak by totiž věděli, že i v odborné veřejnosti se najdou takoví, kteří se danou problematikou příliš nezabývají, opakují znalosti z doby studií před dávnou dobou, zastávají ničím nepodložené extrémní názory, jsou mediálně aktivní, leč absolutní outsideři v odborné obci apod. Oponentní názory tedy často nemají stejnou relevanci a není vhodné je korektně použít jako podklad pro rozhodnutí.
Rodiče mohou dát najevo svůj názor např. tím, že se o vzdělávání svých dětí skutečně zajímají, dále že vyhledávají vhodné školy, při nespokojenosti zakládají školy vlastní, unikají do domácího vzdělávání. Měli by dávat učitelům / školám / školským úřadům / ministerstvu podněty, klást otázky, požadovat vysvětlení, vyjadřovat stanoviska. Měli by poukazováním na problémy školství trvale "obtěžovat" volené zástupce na všech úrovních. Mají přitom právo, aby jejich názor byl někdy méně kompetentní, a neměli by být odmítáni jen proto, že se obracejí na nepatřičný orgán. I oni však musejí být důslední a vytrvalí, protože úřady občas hrají hru, ve které opakované odmítnutí žadatele odradí a on rezignuje. Pravda, rodiče mají leckdy velmi úzký názor, daný specifickými podmínkami, které zažívají na vlastní kůži. Tento názor je třeba brát vážně a neodbývat ho s odůvodněním, že rodiče nejsou odborníci, nebo že když se kácí les, všechno hned není perfektní. Jde přece o děti, a ne o šroubky. Ani osobní nepříznivá reakce rodičů nikdy není zcela osobní. To platí zejména pro kritiku úředníků MŠMT. Jakmile začnou reagovat dotčeně, osobně, je konec diskuse.
Podobně by odborníci měli vytvářet tlak na ministerstvo, aby komunikovalo a aby vnímalo odborné názory. Asi by nikoho nenapadlo kvůli takové "drobnosti", jako je vzdělávání, vyjít do ulic. Existují však profesní organizace, které by měly hlasitěji hájit zájmy svých členů. Aktivita některých se mi bohužel jeví jako velmi malá. V ojedinělých případech je to asi dáno i tím, že v jejich čele dochází ke střetu zájmů - jestliže se ve vedení Asociace školních psychologů léta střídali předsedové, z nichž přinejmenším dva jsou součástí vládnoucího establishmentu, nelze očekávat, že budou hájit zájmy terénu a že budou současně zastávat nezávislé postoje. Jestli to ovšem nevadí členské základně ani jim, pak se nedá nic dělat. Školní psychologové možná vnímají situaci ve školství vždy jako vhodnou a nepociťují profesní nebo obecnější školské problémy.
Nechme stranou, že ani v demokratickém systému není vhodné převálcovat menšinu jen tak beze všeho (v případě inkluze je to pravděpodobně většina). Podrývá to samu podstatu demokracie. Důvěra "postižené" části populace v to, že může ovlivnit budoucnost, výrazně klesá. Fakt, že proti inkluzi se zvedla výrazná vlna odporu, signalizuje, že je něco v nepořádku. Jestli následně přijde někdo, kdo všechna opatření zruší, budou škody ještě větší.
Vím, jaká je někdy námaha při individuálním poradenství přesvědčit rodiče, aby mě poslouchali a brali můj názor vážně. Samozřejmě bych je rád přesvědčil o svém pohledu, ale velmi dobře vím, že v individuálním případě neví nikdo, jak je co správně. Takže mi nezbývá, než abych tuto svou nejistotu poctivě přiznal rodičům a dále trpělivě snášel argumenty.
Závěrem
Dnes se už o inkluzi nemluví, ale na učitele dopadá její ne vždy dobře zajištěná podpora. To, co je naplánované na papíře, funguje dobře v podání paní ministryně, v řadě případů však výrazně pokulhává v praxi. Proto je třeba i dnes věnovat se inkluzi intenzivně, přestože už jsou v popředí zájmu zase jiná, aktuálnější témata a my se tváříme, že inkluze je tak nějak vyřešená.