„Má to pánbíček ale divnou čeládku,“ říkávala moje máma ve chvílích, kdy okolo sebe viděla nepochopitelné lidské reakce. Asi by koukala, jak je i po mnoha letech její rčení živé a jak vystihuje situaci z přelomu jara a léta letošního roku v souvislosti s učiteli, jejich profesí a učitelstvím jako takovým.
Potřebujeme kariéru?
PhDr.
Václav
Trojan,
Ph.D.,
vedoucí katedry Centrum školského managementu Pedagogické fakulty UK
Mnoho let se jednalo o profesi učitele, mluvilo se o jejím kultivování, o kritériích a možných postupech. A co se náhle ozývalo zevnitř učitelské komunity? Urážky, zesměšňování, často jasná snaha o zastavení pokroku jakýmkoli směrem („smrádeček, ale teploučko“). Stále nelze uvěřit tomu, že tyto reakce vycházely z úst vysokoškolsky vzdělaných učitelů. Každé vlákno facebookové diskuse se rychle dostalo do iracionální roviny, ve které vůbec nešlo o argumenty a snahu o přesvědčení ostatních, ale o hledání slabého místa, znevážení autora jiného názoru, podpásovky apod. Sám jsem to zažil po zveřejnění polemického textu (který mimochodem nestranil žádné skupině, ale poukazoval na budoucí problémy učitelské profese).
Nestálo by za to podívat se na celou věc z nadhledu a s potřebnou úrovní pochopení? Jen tak je totiž možné strávit skutečnost, že jiné profesní skupiny bedlivě sledují učitelské debaty a nevěří svým očím, co učitelé dokážou dělat sami sobě. Každá suverénní profese nějakou podobu kariérového systému potřebuje a její členové mají přirozený zájem, aby byla ukázána excelentnost a nezastupitelnost její práce. Té se ovšem nedosáhne zahleděním se do sebe, uzavřením se a odmítáním požadavků a kritérií kvalitní práce. Zkrátka se nám v posledních týdnech cesta k profesi poněkud zaklikatila.
Stojím si za svým, že jsme propásli příležitost a navíc značně zkomplikovali život všem dalším pokusům. Došlo totiž ke klasickému případu nabalování negativního významu na původně neutrální slovo. V minulosti se to stalo například slovu soudruh, které používal třeba Jan Neruda nebo překladatel Julese Verna, totalitě dvacátého století se však slovo podařilo zprofanovat na dobu dlouhou jako věčné časy. Stejné to možná bude i se slovy jako kariérový systém či pedagogická komora. Obojí je potřeba jako sůl, leč ve zcela jiné podobě a v jiném kontextu.
Správně nastavený systém přitom vytváří podmínky, aby se kultivoval učitelský terén. Jen si musíme připustit, že každý proces změny potřebuje svůj čas a pro všechny nemůže být nikdy ideální a spravedlivý v různých etapách implementace. Ideální stav neexistuje a změna vždycky přináší rozkolísání stavu. Naopak si musíme připustit, co školy v krátké době čeká. Nedostatek učitelů povede k tlaku na snižování požadavků na jejich vstupní vybavení. Státem podporovaná selektivita povede k oslabování veřejného školství, které se bez podpory státu i rozhodující části společnosti neobejde. Platové podmínky kantora na vrcholu kariéry jsou více než nedůstojné. A v těchto podmínkách se budeme hádat a shazovat sami sebe?
Qui bono?
Amorfní volnost nikdy nezajistí kvalitu učitelské práce nějak sama od sebe, to je utopie. Ani mezi učiteli, ani mezi řediteli nejsou všichni vynikající, mnoho lidí se veze a věří, že tomu bude co možná nejdéle, a přitom by třeba neměli před dětmi vůbec stát. Ti dobří by naopak měli mít zájem, aby byli odlišováni od podprůměrných. Hlavní slovo by mělo zůstat řediteli školy, nesmí mít ovšem prázdné ruce, či v nich mít dokonce Černého Petra.
Prosazení celkového zlepšení podmínek ve školách, stejně jako schválení profesních pravidel učitelů bude v budoucnosti zatíženo dnešním handrkováním, strašením a odmítáním změřitelných kritérií. Přitom naši žáci potřebují ty nejlepší, kteří je budou učit a kteří budou hrdí na svou profesi.