Podpůrná opatření

Rovněž není vhodné spoléhat na to, že všem problémům svou aktivitou předejde. Navíc naše dnešní „investice“ do malých problémů bývají zpravidla rovněž malé a je naděje, že předejdeme problémům závažnějším, a tedy i náročnějším. Je sice pravda, že bych v aktuálních opatřeních přivítal ještě mnohem větší důraz na primární prevenci, ale vývojová období zřejmě nelze přeskakovat příliš rychle ani ve školství.

Klíčová pro naplnění inkluzivního vzdělávání jsou opatření prvního stupně a vlastně i formálně neexistujícího nultého stupně. Nultý stupeň představuje podle mého názoru kvalitní diferencovanou výuku pro každého žáka, tedy nejen pro takového, kterému jde učení víceméně samo. Tato opatření nevyžadují odbornou poradenskou diagnostiku a odpovídající diagnózy, ani na ně škola nedostane dodatečné prostředky. Jsou plně v gesci učitele a školy. Nabízí se otázka, jestli by tato opatření neměla představovat samozřejmou povinnost každého učitele, ke které nepotřebuje ani znalosti speciální pedagogiky, ani speciální formulář. Stačí, když bude kvalitně vyučovat, tedy diferencovaně a s ohledem na individuální možnosti každého žáka. A jestli podpůrnými opatřeními prvního stupně neposouváme běžnou výuku do oblasti mimořádných pedagogických opatření, což samozřejmě neladí s inkluzivním vzděláváním. Objevují se rovněž názory, proč zavádět něco a navíc zatěžovat učitele dalšími papíry, když stejně i bez toho tato opatření realizují. Souhlasím s tím, že je nefér zatěžovat učitele dalšími obsáhlými formuláři (plán pedagogické podpory v existující podobě je dobrým příkladem) - ty totiž neslouží prvotně edukaci dítěte. Ovšem nesouhlasím s tím, že všichni učitelé naplňují tento způsob uvažování, a že tedy běžně realizují všechna ta na první pohled obyčejná preventivní a podpůrná opatření. To je obvyklý omyl většiny dobrých učitelů, kteří mají pocit, že postupy, které používají oni, jsou tak banální, že je samozřejmě využívají všichni učitelé.

Uvedu příklad z běžné výuky. Když má dítě neuvolněnou ruku, zkusíme dát uvolňovací cvičení používaná ve škole i domů. Podobně bez diagnózy cvičíme nedostatečně rozvinuté fonemické uvědomění. Když je dítě pomalejší prakticky ve všech činnostech, nepotřebujeme snad žádný papír na to, abychom mu dávali více času. Když nemá fixovaná písmena, dáme mu před oči abecedu. Praxe ukazuje, že žádná z používaných metod výuky čtení nebo počítání nesedí všem dětem. Jestliže tedy dítěti nevyhovuje např. genetická metoda nebo metoda prof. Hejného, je třeba bez oficiálního stanovování podpůrných opatření volit jiný přístup. Jinak dítě s velkou pravděpodobností dovedeme k „poruše“, kterou budeme následně pracně a speciálně pedagogicky napravovat. Že je to prakticky nerealizovatelné? To ale není problém dítěte!

To však nic nemění na skutečnosti, že základ změn představuje posun v uvažování učitelů. Myšlenka podpůrných opatření je jednoduchá. Děláme vše pro to, aby učení probíhalo hladce a efektivně. Jestliže to nejde, tak bychom měli dítěti od náznaků problému pomáhat, aby to zase šlo podle našich i jeho představ a současně i podle možností dítěte. Nejprve jde vždy o drobná opatření typu přesazení blíž k učiteli, přidání času na vypracování cvičení, rozšíření příležitostí k procvičení, speciální úkol na docvičení jevu, cvičení na rozvoj fonematického sluchu, připomenutí požadované činnosti, povzbuzení, vyjádření přesvědčení, že to zvládneme. Je pravda, že mnohé dílčí problémy odezní časem samy bez sebemenší pomoci, ale dopředu si nemůžeme být touto variantou jistí.

Podpůrná opatření jsou vždy konkrétní, nepatří do nich žádné obecné proklamace. Je zbytečné například psát, že budeme žáka pozitivně motivovat, protože to je samozřejmá povinnost u všech žáků. Příznak je zpravidla dobře uchopitelný, a tedy i operacionalizovatelný, tedy i pomoc musí být konkrétní. Vychází přitom z nejčastějších problémů v chování a vzdělávání a v roce 2016 korektních postupů pomoci.

Podpůrná opatření mají smysl pouze ve chvíli, kdy jsou fakticky a systematicky naplňovaná. Dokonale napsaný pětistránkový individuální vzdělávací plán nebo plán pedagogické podpory neodstraní problémy. My těmto dětem přidáváme čas, když to potřebují. Jenže sešit konkrétního žáka na matematické pětiminutovky usvědčuje pana ředitele z omylu. Chyba v řešení jediná, množství pomlček, které jsem si vysvětlil tak, že paní učitelka už diktovala další příklad, takže žák, který nestíhal (a tento byl skutečně pomalejší a současně s horší soustředěností, měl to i ve zprávě z poradny), musel místo výsledku udělat pomlčku. Zejména na druhém stupni, kde žáka učí více učitelů, mám zkušenost, že je prakticky nemožné vymoci podobný podpůrný přístup ode všech vyučujících. Rodičům leckdy vytýkáme, že nedodržují vhodný režim, ale s technologickou nekázní části učitelů se setkávám u naprosté většiny klientů na druhém stupni. Podpůrná opatření se tedy týkají všech vyučujících, byť v některých předmětech jsou spíše . Jestliže fyzikářka neustále vytýká chlapci s ADHD a dysgrafií, že si nedělá systematické zápisky z výkladu, pak mu může ublížit stejně, jako když se mu vysmívá. Pravda, někteří učitelé se tak zaštiťují požadavky dospělosti, že odmítají prakticky všechny . A ještě jeden příklad. V dospělém životě rozhodně nejsou časové limity univerzálním požadavkem. To jen škola a přechody mezi stupni stanovují časový limit jako kritérium. Proč představuje navýšení času modifikaci, kterou povolujeme žákům se speciálními vzdělávacími potřebami? Proč není větší časová vůle i pro ostatní žáky?

Je žádoucí, aby se učitelé u rodičů zajímali o to, co jejich dětem vyhovuje, co potřebují. Některé domácí osvědčené postupy jsou ve škole nerealizovatelné, řada dalších však může učitele inspirovat. Rovněž někteří žáci často velmi dobře vědí a dokážou sdělit, co jim pomáhá k lepšímu výkonu. Zejména starší děti dokážou docela dobře vystihnout své vzdělávací potřeby.

Učitel je silně omezován počtem žáků ve třídě i množstvím žáků vyžadujících podpůrná opatření. Pokud však investuje na začátku roku do diagnostiky a rozmyšlení, co je u každého žáka nejpodstatnější, pak možná zjistí, že u většiny nepotřebuje žádná opatření, u některých jen velmi drobná a jen pár jedinců bude potřebovat výraznější energii. Základ tvoří jasný, přehledný, srozumitelný, důsledný a přitom přátelský a kooperativní přístup k dětem i jejich rodičům. Jestliže učitel od začátku s oběma partnery bojuje, dává jim najevo nadřazenost, chlad, někdy až nepřátelství, vychází z toho, že už by měly, přistupuje ke všem podle jediné míry, každý přestupek dramatizuje, tak je pravděpodobné, že problémy budou spíše narůstat.