Odešel Zdeněk Helus, největší osobnost současné české pedagogiky

Většina čtenářů si pravděpodobně spojí jméno Z. Heluse s vůbec prvním polistopadovým kurikulárním dokumentem Obecná škola, ke kterému se později přihlásila téměř třetina základních škol v ČR. Byl významným spoluautorem tzv. Bílé knihy, klíčového dokumentu transformace českého vzdělávání po roce 2000. Široce známá je také jeho publikace Dítě v osobnostním pojetí, která vyšla v opakovaném vydání v nakladatelství Portál.

Mezi hlavní témata, kterými se prof. Helus během svého života intenzivně zabýval, patřily zejména osobnost a její vývoj, postavení žáka ve škole a krize dnešního člověka. Osobností se podle Heluse člověk nerodí, ale postupně se jí stává. Učitel by měl proto k dítěti vždy přistupovat s otázkami - Jaké dítě je? Co v něm je? - a měl by umět být žáky inspirován, překvapován, uchvacován. Úkolem učitele je rozkrývat ve školním prostředí potenciality každého žáka a rozvíjet v něm vše dobré; usilovat o dosažení osobního maxima každého žáka - stropu jeho individuálních možností.

Helus přichází s pojetím, které nazývá edukace obratu, tedy důrazy na zvýšený zřetel k potřebám a zájmům dítěte, jeho možnostem a vývojovým úkolům, založeným na vcítění, úctě, důvěře a toleranci. Škola má být chápána jako služba dítěti, pomoc na jeho cestě ke skutečnému lidství, jako místo, kde jsou vytvářeny a (spolu)prožívány situace k celistvé a všestranné kultivaci dětské osobnosti. V humanistickém pojetí Z. Heluse by mělo být vyučování co nejvíce přizpůsobeno žákovi z hlediska přiměřenosti cílů a obsahových požadavků (vzhledem k jeho aktuálním možnostem), metod i organizace výuky (umožňujícím mj. navazovat na dosavadní znalosti a zkušenosti žáka). Respekt k různosti je klíčovou veličinou inkluzivní školy, ve které má každý žák právo být uznáván jako plnohodnotný, rovnoprávný a rovnocenný jedinec, ovšem s povinností takto respektovat i ostatní. Škola v tomto pojetí je modelem lidské solidarity, pospolitosti, vzájemné pomoci, je sociálním organismem, který poskytuje bohatství sociálních zkušeností a bezpečné prostředí. V takové škole a výuce má každý žák perspektivu úspěchu.

Ve vazbě na osobnostně orientované pojetí vzdělávání prosazoval Z. Helus učitelství jako pomáhající profesi. Formuloval nové nároky na učitele v podobě jeho kompetenční výbavy. Proti rutinnímu prakticismu učitele vymezil profesionalitu založenou na reflexivním pojetí - systematičnosti, kritičnosti, otevřenosti novým vědeckým poznatkům a inspirativním inovacím, ale především spočívajícím v neustálém hledání, zvědomování a prověřování účinnosti vlastních postupů. Postuluje také čtyři pedagogické ctnosti učitele: pedagogickou lásku, pedagogickou moudrost, pedagogickou odvahu a pedagogickou důvěryhodnost. Má-li učitel rozvíjet osobnost žáků, musí sám kvalitní osobností být. Proto Helus věnoval značnou část svého úsilí přípravě budoucích učitelů, v němž je klíčové přebírání odpovědnosti za celoživotní profesní rozvoj.

S prof. Helusem jsem měl příležitost potkávat se po několik let jako spolupracovník při řešení výzkumného záměru Pedagogické fakulty v Praze a na konferencích, na kterých vystupoval jako strhující řečník a diskutér. Měl jsem rovněž čest převzít z jeho rukou svůj doktorský diplom. Prof. Zdeněk Helus tak zůstává navždy v mé paměti, stejně jako v mysli tisíců dalších lidí, které svou osobností a myšlením inspiroval.