Od dojmů k pojmům - mýty o inkluzi

Mýty, které více vypovídají o nežli o pochopení konceptu inkluzivního vzdělávání, zabraňují nacházet efektivní cesty ke kvalitnímu vzdělávání na současných základních školách. Nejde o to, souhlasit či nesouhlasit s inkluzí, nicméně pokud o ní chceme smysluplně diskutovat, měli bychom si být vědomi, co tento koncept znamená a co nikoliv. Na následujících řádcích shrnuji , se kterými se nejčastěji setkávám ať už při setkáních s laiky, či odborníky, a pokusím se alespoň ve stručnosti o jejich vyjasnění.

Jeden z nejsilnějších mýtů panuje o tom, koho se inkluze vlastně týká. Často se v souvislosti s inkluzí mluví o skupině žáků s postižením, žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, žáků s odlišným mateřským jazykem apod. Pokud však chceme hovořit opravdu o konceptu inkluze, skloňovat jakoukoliv skupinu žáků a jejich začleňování je chyba, jelikož pak nemluvíme o inkluzi, ale o integraci. Inkluze se netýká žádné z těchto skupin ani žádné jiné skupiny, protože . Prakticky to lze ilustrovat například takto: Za současné (integrativní) situace ve školách je individualizovaný plán rozvoje (např. IVP) vytvářen pro žáky, kteří mají nějakou potřebu, nějaký "problém". V inkluzivním pojetí má takovýto individualizovaný plán rozvoje každý žák na běžné ZŠ, tedy i žák tzv. , laicky řečeno normální. Inkluze v pravém slova smyslu je proto snaha o , nejen žákům s nějakým "problémem". Snaží se tím o maximalizaci rozvoje každého žáka s ohledem na jeho osobní specifika.

Tyto dva pojmy spolu souvisí, to ano, nejde však o synonyma ani inkluze není jakýmsi vylepšením integrace nebo modernějším výrazem pro integraci, který by bylo vhodné nyní místo ní používat. Není úplně snadné vysvětlit rozdíly mezi oběma koncepty, ale zkusím to za pomocí několika příkladů. Nyní se nacházíme v období, které bychom mohli charakterizovat jako selektivně integrativní, nikoliv, jak se často uvádí, inkluzivní. V integrativním chápání existují školy, třídy či skupiny, v rámci nichž stále existuje dělení na ty, kteří "mají", a na ty, kteří "nemají" nějakou potřebu, postižení, nadání apod. V inkluzivním chápání je jakákoliv sounáležitost s nějakou takovouto skupinou irelevantní, jelikož se má za to, že . V integrativním módu je individualizovaný přístup doručován některým, v inkluzivním módu všem. V integrativním módu existují hranice, často tvořené medicínskými kvalifikacemi, které se používají jako argument selektivity systému, inkluze žádné hranice nemá (další mýtus). Mohla bych s výčtem rozdílů pokračovat, nicméně myslím, že i na těchto jednoduchých je vidět, jak propastný rozdíl mezi oběma koncepty je a jak žalostné je někdy jejich použití a zaměňování.

Žádné legislativní či jiné "vnější" rozhodnutí nezpůsobí, že od určitého data či momentu bude školský systém či jednotlivá škola inkluzivní. Ani od září 2016 nedochází pomocí legislativní novely k žádné výrazné proinkluzivní proměně tak, jak to bylo mnohými chápáno a představováno (nebudu rozvádět, bylo zde napsáno už mnohé k tomu, co novela ŠZ s účinností od 1.9.2016 přináší). Inkluze se do praxe škol dostává a bude dostávat pozvolna, mnoha dílčími rozhodnutími každé jedné školy v celém systému. Zároveň je třeba zmínit, že některé školy se inkluzivně profilují již řadu let a dokazují tím i fakt, že se nejedná o žádnou novinku, a už vůbec ne novinku, která se váže k legislativním obměnám z posledních let.

Neexistuje vypínač, který bychom zapnuli a který by hned zařídil, že se škola, či dokonce celý školský systém stanou najednou inkluzivními - zejména kvůli tomu, že inkluze není stav, který bychom mohli jednoduše zapnout. Jedná se o , v jehož rámci by mělo proběhnout a vlastně neustále probíhat mnoho jednotlivých aktivit a opatření. Pokud bychom si inkluzi chtěli představit, mohli bychom k tomu využít představu živoucího puzzle obrazu. Dobře to demonstruje několik vlastností, na které v inkluzi často zapomínáme: jde o slepenec mnoha dílků; dílky jsou živoucí/tekoucí a je třeba na nich neustále pracovat; jeden dílek může být tak fatální, že kvůli jeho absenci nemusíme poznat, co na celkovém obrazu vlastně je, a naopak může chybět několik dílků, které nebudou mít na celkové vyznění obrazu zásadní vliv.

Jako společnost míváme často pocit, že právě naše generace je jakýmsi vrcholem dosavadního vývoje, že situace, ve které se nacházíme, je právě ta, kterou bychom měli vzhledem k její vyspělosti zakonzervovat. Hůře už se nám přemýšlí o tom, co může přinést další vývoj společnosti, a ještě hůře o tom, jaké změny bychom měli udělat k udržitelné a sounáležité společnosti zítřka. I kvůli tomu je přemýšlení o inkluzi složité, představuje právě takovéto dilema, které , které chceme zakonzervovat, nese v sobě však vizi, jak pomoci generaci budoucí naučit se společně žít, komunikovat a efektivně fungovat. A jelikož podobná dilemata přirozeně způsobují nejistoty, diskomfort, mnohdy i hněv a vztek, za který chceme někoho obvinit, je nabíledni, že nám k tomuto účelu slouží představitelé byrokratických aparátů.

Úsměvné, leč i na oficiálních místech a v oficiálních dokumentech se někdy objevuje inkluzivní "vzdělání". Velmi zjednodušeně si lze . Nejen z tohoto důvodu je termín "inkluzivní vzdělání" v kontextech, ve kterých bývá použito, nesmysl.

Nic se ani v budoucnu nebude měnit na tom, že jedině zákonný zástupce má právo se rozhodnout o tom, co je pro jeho dítě nejlepší. Chodit do běžné základní školy, kterou má dítě tzv. "za rohem", a potkávat se tak se svými kamarády ze sousedství by mělo být vnímáno jako právo, nikoliv jako povinnost. Bude totiž stále existovat možnost vybrat si jinou školu, nejčastěji specializovanou, která zhojí případnou poptávku po něčem jiném.

Jelikož se inkluze stala ožehavým tématem a v podstatě "sprostým slovem", snaží se někteří lidé hledat cesty, jak toto označení vypustit, nahradit, obejít. Většinou jej začali nahrazovat něčím, dle jejich soudu, měně výbušným - společným nebo otevřeným vzděláváním. Je to úlitba, se kterou se nechci smířit, jelikož ničemu nepomáhá, spíš vede k dalším a dalším zmatením. Posilují další mýty o tom, že hlavním, ne-li jediným cílem inkluze je vzdělávat všechny na jednom místě stůj co stůj. Inkluze přitom stojí na několika principech (mezi nimi samozřejmě i na otevřenosti a vzdělávání se společně), které jeden bez druhého nemohou fungovat (individualizace, kvalita, efektivita, regionálnost atp.). A pouze všechny principy společně tvoří pravou podstatu inkluze, nikoliv jen některé z nich, které se nám momentálně zlíbí.