Obdivuji... a žaluji aneb Pohled pod pokličku

Přestože pravidla pravopisu i ministerstvo školství dovolují oba tvary – malotřídní i málotřídní –, malotřídní školy své označení skutečně získaly od toho, že mají málo tříd, nikoli že by třídy měla malé. Mají málo tříd, málo učitelů, téměř žádné neučitele, ale mnoho starostí vůbec nekorespondujících s tím, že málo dětí generuje málo peněz, a znamená tedy naprostou nereálnost zaplatit si zástupce ředitele, poradce, službu nebo pořádný seminář, pokud není zřizovatel příznivě nakloněn.

Kvůli přípravě na konferenci i navázání spolupráce s lidmi přímo z terénu jsem oslovil všechny ředitele a ředitelky málotřídních škol s prosbou o reflexi jejich situace. Mám k dispozici téměř pět stovek odpovědí, což je z metodologického hlediska velice robustní vzorek, o jehož názory se lze opřít a je možno vyvozovat poměrně objektivní závěry. Čtení to bylo hodně schizofrenní a moje pocity létaly jako na horské dráze. Samotnému se mi nechtělo v dnešním kontextu věřit, kolik odpovědí bylo pozitivních: „(…) pracuji ráda, do školy se těším, ač 5 let přesluhuju. Máme báječný kolektiv. Jsme tři učitelky v ZŠ a 2 v MŠ, jsme naladěné na stejnou vlnu. Díky za to (…).“ Ředitelky i ředitelé očividně milují svoji práci, jsou zakotveni v komunitě, pracují s žáky i jejich rodiči: „(…) málotřídka může skutečně poskytovat opravdový individuální přístup k dětem (…).“ Pro doplnění uvedu, že z 500 odpovědí jsem dostal pouze čtyři jasně hovořící o vyhoření a pocitech zmaru. Na otázku, co naplňuje a pomáhá v ředitelské práci, ředitelé odpovídali: „(…) nic takového není, nic nečekám, stříhám metr k důchodu (…).“

Je vidět, že základními opěrnými body jsou kolegové, často bývalá ředitelka či ředitel (to u jiných škol tak časté není), většina rodičů, mnohdy zřizovatel. Lidé stojící v čele málotřídních škol vidí smysluplnost své práce a hladí je po duši argumentace bývalých žáků i rodičů hovořící o spokojenosti, která ustojí i časté srovnávání s úrovní žáků velkých škol. „(…) když přinášejí první pololetní vysvědčení s tím, že žáci jiných škol mají menší znalosti a horší chování (…)“. Jistě mnohé inspirace využiji v dalších textech.

Málotřídní školy mohou být pro systém vůbec ohromnou inspirací: „(…) děti, které projdou pohodovou málotřídní školou, jsou daleko vyrovnanější, samostatnější, se zdravějším sebevědomím než děti z obrovských škol – kolosů. Učila jsem na pražské sídlištní škole (se stejným nasazením!), ale teprve na málotřídní škole jsem našla ‚ráj na zemi‘…“ Od málotřídních škol se můžeme učit principům společného vzdělávání, budování komunitní školy, práci s heterogenními skupinami i vtahování okolí do dění, i když nechci věci lakovat na růžovo – i od ředitelek a ředitelů těchto škol zaznívaly stesky nad nepřiměřenými požadavky a reakcemi některých rodičů, popř. úskalí českého pojetí inkluze.

Proč ovšem schizofrenie? Část otázek směřovala k podmínkám a úskalím práce ředitelů malotřídních škol. Chce se mi křičet a žalovat systém, který dopustí takové mrhání lidskými silami a ochotou se na něm ještě podílet. Ředitelka bez zástupce, bez ekonoma, bez asistentky, často bez školníka má takovou zátěž danou výkazy, tabulkami, hlášeními, GDPR, stížnostmi. Ano, mají méně žáků, ale ve svém důsledku nejde o snížený počet hlášení, jen o malá čísla v nich. Je znepokojující, kolik vedoucích pracovníků téměř rezignuje na osobní život, volný čas, koníčky i profesní rozvoj, protože seminář je mnohdy z důvodu napjaté personální situace a zajištění výuky nereálný. Mnohé ředitelky i tuto oblast obrátily v humor – manžel se alespoň naučil vařit nebo má ode mne pokoj –, avšak lítost i smutek z řádků přímo vykapává. Humorné pouze na první čtení, nemyslíte? Můžeme se potom divit tomu, že mnohé odpovědi mluví o obavách z budoucnosti? I respondenti v jiných odpovědích vysoce pozitivní ztrácejí naději, že najdou pokračovatele, mnohé ředitelky přesluhují, mnohé jsou jedinými kvalifikovanými učiteli široko daleko. Přitom jde o početně obrovskou skupinu škol, kterou někdy házíme přes palubu.

Domluvili jsme se v redakci, že právě málotřídním školám se budeme cíleně věnovat. Cítím, že je pořád málo informací a nepochopení, např. „(…) zažité předsudky typu – na malých školách nemají žádné možnosti a zůstávají zde pouze nějakým způsobem handicapované děti (…)“. Vyzývám proto všechny z vedení těchto zajímavých škol, kteří mají zájem o spolupráci, aby se ozývali a kontaktovali nás. Chceme pomoci odbourávat často pojmenovávané pocity izolovanosti a hození přes palubu. Jejich příběhy nesmějí být na okraji zájmu. Nejen proto, že tvoří čtvrtinu českých základních škol.

Přidám zamyšlení na závěr. V rámci velkého projektu jsou připravovány popisy příkladů inspirativní praxe, záměr jistě užitečný a plný inspirací. Jenže – podívejte se úhlem pohledu ředitelky či ředitele málotřídní školy. Jako inspirativní a příkladná bude popisována jedna blízká veřejná střední škola uměleckého zaměření. Jako příklad inspirativní praxe bude vyzdvižena práce vedení s týmem, podporou učitelů a celkové komunikace. Ze stránek jsem si stáhnul počty (vedoucích) pracovníků – 18,3 pedagogů, 8,35 nepedagogů, 6 tříd s 86 žáky. Ve vedení školy je ředitel, statutární zástupce ředitele, zástupce ředitele, výchovný poradce… Jen připomenu, že škola má většinou plnoleté samostatné studenty, kde je mnohem menší množství komunikace s rodiči, maličké třídy a mnoho dalších specifik. Oslovené málotřídní školy měly často okolo šedesáti sedmdesáti žáků. Neměly by jako příklady inspirativní praxe být uváděny spíše ony? Na oněch 85 žáků nemají ani pětinu lidí této střední školy, o dalších zdrojích nemluvě. Nebo si z nich dělá vzdělávací systém legraci již zcela otevřeně a nepokrytě?