Novela školského zákona pro zvýšení spravedlivosti vzdělávacího systému nestačí

V důsledku odchodu dětí na víceletá gymnázia navíc dochází na mnohých základních školách k neúnosnému , v nichž nakonec setrvávají zejména děti s malou motivací k učení. V takových třídách se pak učitelům obtížně pracuje a žáci v nich nedosahují dobrých vzdělávacích výsledků. Ve školách určených romským dětem byli zase žáci vzděláváni podle redukovaného kurikula, a tím pádem měli velmi omezený výběr další vzdělávací dráhy. Na tuto praxi často doplácely děti s normálním intelektem, které byly chybně diagnostikovány.

Odborníci argumentují tím, že , která trvale rozděluje žáky do různých tříd a škol, je ze své podstaty , neboť se žákům v nevýběrových třídách vždy dostává vzdělávání horší kvality než žákům ve třídách výběrových. , protože vzdělaní a motivovaní rodiče si vždy najdou cestu, jak pro své děti bez ohledu na jejich nadání zajistit výběrovou vzdělávací dráhu. Odborníci proto apelují na zvyšování kapacit škol poskytovat žákům v rámci společného vzdělávání tak, aby se každému žákovi dostalo takové podpory, aby se maximálně rozvíjel. Pokud se to školy naučí, výběrových a nevýběrových škol nebude potřeba.

Tímto směrem cílila novela školského zákona, podle které by počínaje letošním školním rokem měly být školám dostupné finanční prostředky na zajištění péče o žáky se speciálními vzdělávacími potřebami ve školách hlavního vzdělávacího proudu. I pokud však školy požadavkům novely dostojí a naučí se žákům podpůrná opatření v potřebné kvalitě poskytovat, ke zvýšení spravedlivosti v českém vzdělávacím systému to zdaleka nebude stačit.

Odborníci upozorňují na to, že mají-li být účinná, musejí být . I přes nadějné kroky typu zmiňované novely u nás řada problémů zůstává neřešena a vývoj systému se nadále ubírá směrem k vyšším nerovnostem, nikoli k jejich snižování.

Hlavní problém spočívá v tom, že i když byly vytvořeny podmínky k začleňování znevýhodněných žáků do hlavního vzdělávacího proudu, cesta k výběrovým vzdělávacím drahám zůstala zcela otevřená a jejich nabídka se stále rozšiřuje. To se netýká pouze výše zmiňovaných víceletých gymnázií a v poslední době hodně diskutovaných škol soukromých, ale zejména výběrových škol, které vznikají v rámci systému veřejného školství. V rámci této diferenciace Tyto školy zpravidla přijímají žáky na základě přijímacího řízení a často si v nich rodiče připlácejí za specializované vzdělávací služby. Přijímání do veřejných základních škol na základě přijímacího řízení je samo o sobě na pováženou, jakož i fakt, že si v nich rodiče připlácejí za kvalitnější služby. Snahu o nápravu situace výrazně komplikuje skutečnost, že o výběrových školách a třídách téměř nic nevíme. Zatímco je známo, že podíl soukromých škol se za posledních 10 let zdvojnásobil a že jejich žáci aktuálně tvoří 1,8 % žáků v povinném vzdělávání, o žácích veřejných výběrových tříd a škol . Naprosto netušíme, jaký je podíl základních škol, které si vybírají, kterým žákům poskytnou povinné vzdělávání, a jaký je podíl žáků, kteří tyto školy a třídy navštěvují.

V roce 2014 vybíraly ZŠ pro své děti dvě třetiny rodičů. Z rodičů, kteří měli na výběr (tedy nežili v místech, kde byla dostupná pouze jediná základní škola), to byly celé čtyři pětiny rodičů. Přitom ještě v roce 2009 vybírala základní školu pro své děti pouze necelá polovina rodičů. Výběr školy přestal být fenoménem velkých měst a vysokoškolsky vzdělaných rodičů, i když stále platí, že vzdělaní a dobře situovaní rodiče vybírají školy častěji a věnují výběru větší péči. Rodiče čím dál tím větší měrou nedůvěřují tomu, že se jejich dětem automaticky dostane kvalitního vzdělávání a zejména vstřícného zacházení. Na zvýšenou poptávku po kvalitním vzdělávání reagují zřizovatelé často právě zakládáním výběrových škol, tedy nikoli péčí o zvýšení kvality všech škol v obci, ale vytvořením jedné výběrové školy nebo hned několika, neboť se tím zbavují stížností nespokojených rodičů na kvalitu škol.

Vznik takových škol s sebou ovšem automaticky nese , do kterých odcházejí žáci, kteří kognitivním nárokům nevyhoví nebo kterým rodiče nejsou s to výběrové vzdělávání zajistit. Stejným mechanismem vznikají rovněž , které sice vyučují podle kurikula hlavního vzdělávacího proudu, ale kvalita vzdělávání je v nich nižší z důvodu vysoké koncentrace znevýhodněných žáků.

Tato diferenciace vede k tomu, že se , neboť školy poskytují velmi různé služby, které jsou navíc často ekonomicky podmíněné. To se projevuje již v mateřských školách, z nichž většina nabízí dětem kroužky, ale pouze pětina z těchto škol je poskytuje zdarma. Ceny kroužků se velice liší, např. angličtina se pohybuje od několika set do několika tisíc korun za školní rok.

Jak již bylo uvedeno výše, diferenciace vzdělávacího systému je ponechána víceméně živelnému vývoji a zdá se, že v posledních letech dochází k její akceleraci. Hrozí, že tento vývoj povede k situaci, kdy rodiny, kterým záleží na vzdělávání dětí a jsou dostatečně movité, budou posílat své děti do soukromých škol, ostatní rodiny, které chtějí pro své děti kvalitní vzdělání, budou volit školy státní výběrové, ve kterých si budou připlácet za nadstandardní vzdělávací služby. Běžné veřejné školy budou určeny pro děti, o jejichž vzdělání se rodiče nejsou schopni postarat. Tímto způsobem funguje řada rozvojových zemí. Pro vyspělou zemi, jako je Česká republika, je to však velice smutná vyhlídka.

Tento vývoj je mimo jiné motivován tím, že kvalita školy je u nás jaksi implicitně posuzována podle toho, do jaké míry je schopna oslovit motivované a vzdělané rodiče. Pedagogové se nesnaží demonstrovat svoje mistrovství tím, že prokáží, že jsou schopni efektivně vzdělávat všechny děti. Tvůrci vzdělávacích politik nedeklarují, že usilují o to, aby všechny školy poskytovaly srovnatelně kvalitní vzdělání, ale naopak posilují rodiče v přesvědčení, že je důležité umět vybrat pro své dítě dobrou školu, a přicházejí s rozmanitými radami, jak toho docílit (navštívit školu, promluvit si s ředitelem, navštívit výuku v první třídě a podobně). Možnost výběru školy v primárním vzdělávání je v českém vzdělávacím systému považována za nezpochybnitelné právo rodičů a jakákoli snaha výběr regulovat je považována za zvůli systému. Je naprosto nemyslitelné, že by u nás fungoval například skandinávský model, v němž stát financuje soukromé školy, ale ty nesmějí vybírat školné ani si volit žáky, aby byly všem dětem stejně dostupné.

Tato situace však zároveň vede k tomu, že vzdělaní a motivovaní rodiče nepůsobí jako motor pro zlepšování veřejného školství jako celku. Lze se domnívat, že v případě, že by se jim v rámci veřejných škol nedostávalo speciálního zacházení, by možná někteří z rodičů volili soukromé školy, ale většina z nich by vykonávala tlak na zlepšování veřejného školství. Zřizovatelé škol ani tvůrci vzdělávací politiky nebudou aktivně usilovat o zlepšování veřejného školství jako celku, nebudou-li k tomu tlačeni voliči, tedy rodiči. Nyní je k iniciativě na tomto poli nic nemotivuje. Motivovaní rodiče dostávají speciální služby a rodiče, kteří se ve vzdělávacím systému méně orientují, mlčí. Buď posílají dítě do nejbližší školy, nebo provádějí výběr, jak nejlépe mohou, ale nejsou zpravidla ani dost poučení, ani dost sebevědomí na to, aby byli schopni vymáhat pro své děti kvalitnější služby. Výsledkem je čím dál tím více , ve kterém není vyvíjeno úsilí o to, aby se všechny základní školy zlepšovaly tak, aby poskytovaly všem dětem standardně kvalitní vzdělávání. Tedy aby nedocházelo k tomu, že děti, jejichž rodiče nebudou schopni se zorientovat v nabídce škol, byly z hlediska kvality poskytovaného vzdělávání znevýhodňovány.

Tvůrci vzdělávací politiky by měli této skutečnosti věnovat zvýšenou pozornost.