Negativní dopady opatření na podporu účasti v nematuritním studiu

V celém tomto období však ČR zůstala zemí s jedním z nejvyšších podílů středoškoláků v odborném vzdělávání v rámci zemí OECD. Ve srovnání statistické ročenky OECD Education at a Glance v roce 2018 se nachází podílem středoškoláků v odborném vzdělávání na 2. místě za Rakouskem. Podíl studujících v nematuritním studiu se dlouhodobě pohybuje nad 30 % hranicí.

Přesto je v ČR široce sdílena představa, že podíl žáků v odborném vzdělání by měl být cíleně navyšován a že je zejména třeba zajistit dostatečný podíl žáků v nematuritním studiu. Vývoj účasti ve středoškolských programech znepokojil tvůrce vzdělávací politiky i zaměstnavatele, kteří volají po kvalifikovaných absolventech oborů odborného vzdělávání. Politici působící na národní i regionální úrovni přijali řadu opatření, jejichž cílem bylo zvýšit motivaci žáků ke studiu v odborném vzdělávání a zamezit zvyšování podílu studujících v gymnáziích i v maturitních oborech obecně.

Snížení podílu žáků v maturitních oborech (tj. navýšení podílu studujících v učebních oborech bez maturity) bylo také jedním z deklarovaných cílů zavedení společné části maturitní zkoušky v roce 2011. I když podíl neúspěšných maturantů v jednotlivých kolech je relativně vysoký (cca 20 %), společná maturita neměla za následek nárůst zájmu o nematuritní obory. Zdá se, že v tomto ohledu úspěšnější nebudou ani jednotné přijímací zkoušky, které byly zavedeny v roce 2017 a musí je skládat každý uchazeč o maturitní studium. Z toho důvodu ministerstvo (z popudu Asociace krajů) zvažovalo zavést minimální úspěšnost, jejíž dosažení by podmiňovalo přijetí k maturitnímu studiu. Cílem tohoto textu je zamyslet se nad smysluplností zmiňovaných opatření a jejich možnými dopady.

V první řadě je třeba zmínit skutečnost, že volba nematuritních programů je pro mladé lidi zpravidla nevýhodná. Zahraniční výzkumy ukázaly, že studentům tohoto typu odborných oborů se obvykle dostává příliš specializovaného vzdělávání, které jim znesnadní pozdější rekvalifikaci a nabývání nových vědomostí a dovedností. Absolventi učebních oborů jsou tak zejména v pozdějších fázích své pracovní kariéry častěji postiženi nezaměstnaností a svoji aktivní pracovní kariéru dříve ukončují. V ČR neexistují žádné výzkumy, které by zjišťovaly uplatnění absolventů odborného vzdělávání na pracovním trhu v pozdějších fázích jejich pracovní kariéry ani jejich problémy s rekvalifikací. Trendy v dalším vzdělávání v ČR se nicméně neliší od trendů v jiných vyspělých zemích a ukazují, že z možností dalšího vzdělání profitují více pracující, kteří dosáhli vyššího počátečního vzdělání. V ČR silná orientace na odborné vzdělávání dokonce nezajišťuje rychlý přechod na trh práce, který je jednou z jeho deklarovaných předností. Podle mezinárodních analýz je doba přechodu na trh práce v ČR významně delší než v jiných zemích se silným odborným vzděláváním, jako je například Rakousko a Německo. Z mezinárodního výzkumu PISA dále existuje řada dokladů o tom, že studenti odborného a zejména odborného nematuritního vzdělávání mají horší podmínky ke vzdělávání - méně podnětné prostředí, více nekvalifikovaných učitelů, větší četnost kázeňských problémů a také horší vztah ke škole.

Je samozřejmě otázka, co z výše uvedených nedostatků může ovlivnit škola, ale touto otázkou bychom se právě měli zabývat. Daleko více než nyní bychom měli diskutovat o tom, jak koncipovat střední vzdělávání tak, aby bylo pro všechny žáky co nejvíce užitečné. Současné diskuse se omezují na hledání cesty, jak nejlépe rozdělit žáky na ty, kterým se dostane maturitního vzdělávání a kterým nikoli, respektive jak zajistit co nejvyšší podíl žáků v učebních oborech. Je specifikem České republiky, že v situaci, kdy ostatní vyspělé země usilují o co nejvyšší vzdělanost celé populace, se naši tvůrci vzdělávací politiky snaží přístup ke vzdělávání omezovat. Zejména je ovšem na pováženou, že tvůrci vzdělávacích politik při svých úvahách neupřednostňují zájmy mladých lidí, ale snaží se jim vnutit volbu, která je pro ně nevýhodná, aby vyšli vstříc okamžité poptávce zaměstnavatelů.

V této souvislosti je důležité zdůraznit, že touto vzdělávací politikou zvýšenou měrou trpí děti z méně podnětného rodinného prostředí. Data z longitudinálního výzkumu realizovaného Ústavem výzkumu a rozvoje vzdělávání ukázala, že rodinné zázemí je důležitým prediktorem volby nematuritního vzdělávání i po zohlednění kognitivních schopností (měřených testy z matematiky a českého jazyka) a školního prospěchu. To znamená, že děti z méně podnětného rodinného prostředí často končí v nematuritních oborech i v situaci, kdy by jejich schopnosti studium v maturitních oborech umožňovaly. Stejné výsledky přinesla analýza provedená na datech z výzkumu vědomostí a dovedností dospělých PIAAC.

Znevýhodnění žáků z méně podnětného prostředí pravděpodobně nelze plně zabránit. Ve všech vzdělávacích systémech platí, že jsou výsledky vzdělávání a dosažené vzdělání závislé na rodinném zázemí. Síla závislosti však není ve všech vzdělávacích systémech stejně velká. Česká republika místo aby hledala cesty, jak závislost výsledků a dosaženého vzdělávání na rodinném prostředí oslabovat, zavádí opatření, která mají potenciál ji posilovat. Mezi taková opatření typicky patří jednotné přijímací zkoušky. Je velmi pravděpodobné, že se základní školy budou obávat, že na základě úspěchu v přijímacích zkouškách bude hodnocena jejich práce. Pak hrozí nebezpečí, že budou žákům, kteří nebudou aspirovat na maturitní obory, věnovat ve vyšších ročnících menší péči a budou se soustřeďovat na přípravu žáků aspirujících na maturitní obory k přijímacím zkouškám. Zároveň hrozí, že budou od aspirace na studium maturitních oborů zrazovat žáky s horšími studijními výsledky, aby jim výsledky nekazili. Pokud by byla zavedena minimální úspěšnost podmiňující vstup do maturitního studia, budou se výše uvedené negativní tendence dále posilovat.

Minimální úspěšnost je dále velmi riziková z hlediska prohlubování rozdílů mezi regiony. Pokud by byla minimální úspěšnost jednotná pro celou ČR, bude v regionech s nižší vzdělaností maturitní studium méně dostupné než ve více vzdělaných regionech, což povede k rostoucí diferenciaci. Z vyjádření některých regionů se bohužel zdá, že k podobnému výsledku by vedla i alternativa, kdy by bylo stanovení minimální úspěšnosti ponecháno regionům. Méně vzdělané regiony mají velkou motivaci vyjít vstříc zaměstnavatelům tím, že jim zajistí dostatečný přísun méně vzdělané pracovní síly. Tento přístup je z hlediska vývoje regionu velmi diskutabilní. Zatímco mladí lidé s motivací ke vzdělání budou region akcentující nematuritní vzdělávání opouštět, méně vzdělaní v něm zůstanou.