Do roku 1989 nebylo v Československu možné uplatňovat žádné pedagogické alternativy. Vzdělávání žáků zcela kontroloval stát pomocí školních osnov. Od sametové revoluce se však situace značně změnila. Závazné vzdělávací osnovy byly proměněny v rámcový vzdělávací program a školám tím byla umožněna značná volnost v naplňování kurikula. Tyto změny nebyly a nejsou, ačkoli si to část veřejnosti i samotných pedagogů myslí, nijak svévolné. Reagují totiž na vývoj v české společnosti, životním stylu i požadavcích, které jsou na člověka kladeny z hlediska jeho budoucího uplatnění. Tyto společenské změny se odrazily nejen v nutnosti zavádění pedagogických inovací do běžných veřejných škol, ale také v umožnění dalších typů vzdělávání, ať už se jedná o vznik nejrůznějších alternativních školských zařízení, nebo dokonce o domácí vzdělávání. Velkou část této vzdělávací alternativy dnes pokrývají školy, které jsou v různé míře spojené s nějakou formou víry či přímo s konkrétními náboženskými organizacemi. Připravovaný seriál článků by měl poskytnout alespoň základní vhled do této oblasti.
Náboženské alternativy ve vzdělávání
Vydáno:
Velmi obtížná je už jen snaha definovat, co je to ve skutečnosti alternativní škola. Obsah tohoto pojmu se může lišit i v jednotlivých zemích. Pokud vezmeme latinský základ, tedy slovo alter, dostaneme v češtině slova jiný, odlišný. Jan Průcha je v příručce Alternativní školy a inovace ve vzdělávání1) vymezuje bez ohledu na zřizovatele jako školy, které se odlišují od hlavního proudu standardních (běžných, převažujících) škol daného vzdělávacího systému. Tato odlišnost podle něj může nastat v jedné či více z těchto oblastí: ve způsobu organizace výuky, kurikulárních programech, parametrech edukačního prostředí, způsobech hodnocení žáků a vztazích mezi školou a rodiči. Schematicky tak rozděluje školy na standardní a alternativní. Mezi alternativní školy pak už s přihlédnutím ke zřizovateli řa