Na základní škole kombinujeme mediální výchovu s informatikou

Jelikož je tato dotace nedostačující, prolíná se MeV předměty na prvním i druhém stupni. Dotýkáme se jí nejen v komunikační složce češtiny, ale i v prvouce na prvním stupni, na druhém pak ve výchově ke zdraví a výchově k občanství, ve volitelném předmětu digitální foto a video v 7. a 9. ročníku a na obou stupních v informatice, která patří k povinným předmětům ve 3., 4., 5. a 8. ročníku.

Když jsme sestavovali učební plán pro předmět mediální výchova, měli jsme ještě k dispozici velmi málo materiálů, které bychom mohli použít. Dnes je situace, co se týče jejich množství, poněkud lepší, ale všechny dle mého názoru obsahují mnoho teorie a informací, které žáci základní školy ještě nepotřebují, jsou pro ně složité. Pro práci s dětmi ve věku 12 až 13 let se mi nejvíce osvědčily materiály Marka Mičienky Rozumět médiím, jež nám sloužily jako osnova pro učební plán.

V úvodu předmětu se krátce zaměřujeme na to, co jsou média, jaká je jejich historie. Chci, aby si žáci uvědomili roli médií v každodenním životě a jak moc nás všechny ovlivňují. Při různých aktivitách se snažíme najít rozdíly mezi informativním, zábavním a reklamním sdělením. Zkoušíme i rating počítačových her s ohledem na míru násilí, což je pro děti tohoto věku aktuální. Větší prostor věnujeme zpravodajství a jeho vlivu na společnost, žáci se učí kriticky přistupovat k mediálnímu sdělení, sestavit jej, popřípadě připravit příspěvek do školního časopisu.

Dalším větším celkem je reklama: její funkce, rozpoznání skryté reklamy a rozlišení toho, kdy jde o reklamní sdělení či zprávu; děti také zkoušejí samy reklamu vytvořit. Více času pak věnujeme i manipulativním prostředkům v médiích a jejich identifikaci. Dle možností zveme hosty z řad mediálních pracovníků na besedy.

Mezi nejoblíbenější aktivity patří například zmíněná tvorba reklamy, kterou děti buď předvedou nahranou na video, nebo zahrají jako scénku v další hodině. Tuto aktivitu jsem poprvé zaznamenala na kurzu Niny Rutové. Ve skupinách děti vymyslí různá zadání z hlediska produktu, na který se reklama bude tvořit, místa, kde se reklama odehrává, postav, které v ní vystupují, a cílové skupiny, pro niž je reklama určena (každá skupina vymýšlí pouze jedno kritérium v tolika provedeních, kolik je skupin). Nevědí však, jak potom budou témata zkombinována. Skupině například vyjde zadání, podle něhož bude tvořit reklamu na koloběžku, která se bude odehrávat v jeskyni, vystupovat v ní bude známý zahraniční zpěvák se svým psem a cílovou skupinu budou představovat senioři nad 70 let. Jsou tedy tvůrci reklamy s konkrétními zadáními od objednavatele díla, jichž se musí držet. K reklamě dostanou za úkol vymyslet i slogan. Musím říct, že některá videa či představení jsou velmi zdařilá.

Za roky, které uběhly od zavedení školního vzdělávacího programu, se potřeby výuky mediální výchovy částečně změnily v důsledku obrovského nárůstu významu internetu a sociálních sítí. Je tedy nutná občasná revize učiva. Ještě před několika málo lety byly například jedním celkem časopisy pro mládež, dnes se však už nacházejí na okraji zájmu dětí, proto s nimi pracujeme málo, spíše s přihlédnutím k tvorbě školního časopisu.

Vzhledem k tomu, že jsem češtinářka, učím předmět mediální výchova především z tvůrčího či kritického hlediska. Proto se s kolegyní, která rovněž vyučuje mediální výchovu a zároveň učí i informatiku, snažíme své postupy konzultovat a upravovat. Sama například cítím, že mám rezervy v oblasti informačních technologií, a proto se na ni zaměřují spíše v předmětech, jako je informatika či digitální foto a video. V rámci předmětu informatika jsou žáci už od třetího ročníku poučováni o bezpečném chování na internetu a sociálních sítích, o rizicích spojených s anonymitou elektronické komunikace, učí se ověřovat věrohodnost informací a informačních zdrojů.

Myslím, že problém výuky mediální výchovy na školách spočívá v tom, že vzdělání v tomto směru je individuální věcí každého učitele, není systematické ani dostačující. Osobně jsem měla štěstí na dobrý startovací kurz a to, že se právě tou dobou tvořil školní vzdělávací program. Doplňující vzdělávací obory jako právě mediální výchovu jsme mohli do programu implementovat tímto způsobem s podporou vedení školy. Ovšem bez stálého vzdělávání se neobejdeme, jde o obor, který se rozvíjí obrovským tempem. A bylo by jistě žádoucí, aby se mediální výchova nějakým způsobem objevila na pedagogických fakultách.