Není dobré sedat k psaní článku pod vlivem emocí či přímo být nazlobený, ale dnes nemohu jinak. Mnoho slov bylo napsáno o kariérovém systému, o celoživotním vzdělávání pedagogů, o požadavcích a kvalitních výsledcích. Jedno zásadní, vskutku klíčové slovo mi ve všech těch dokumentech chybí a přitom je považují za nezbytné. Tím slovem je důvěra.
Krize důvěry aneb O koho se chceme opřít?
PhDr.
Václav
Trojan
Ph. D.
vedoucí katedry Centra školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze
Má-li cokoli domluvené fungovat, musí být ona důvěra přítomna. Zejména v oblastech, které jsou obtížně změřitelné a kvantifikovatelné, což je typické právě pro školství.
Pedagogický pracovník
nemá důvěru společnosti
a tím méně ji může v poslední době cítit ředitel školy. Nemám na mysli oblasti, v nichž jsou nezbytné přesné výsledky, v nichž jde o finanční prostředky či musí být splněny konkrétní ukazatele. Osobně mám dnes na mysli důvěru systémovou, důvěru vyplývající z postavení ředitele školy a důvěru, kterou nelze vetknout do sebevíce nesmyslně tloustnoucích školních řádů, o kterých jsem také před nějakou dobou psal.Nevolám po nastavení neomylnosti kohokoli ve školství. Existují špatní učitelé, vychovatelé i ředitelé. Je namístě pojmenovávat dobrou práci, stejně jako tu špatnou a snažit se o zlepšování. V jaké atmosféře ovšem pracují učitelé, kteří již musejí zdůvodňovat veškerá hodnotící a klasifikační rozhodnutí, téměř soudně dokazovat, zdali mají dost podkladů k obyčejné důtce, dokazovat dvojku z chemie či vůbec debatovat o projevech správného a nesprávného chování. Rodičovský právník, ve škole parazitující na pedagogickém procesu, požaduje soubory důkazního materiálu v případech, kdy by před pár lety byla samozřejmostí omluva žáka, sklopené uši a stud. Ten se skutečně vytrácí.
Kam jsme se to dostali, že moderní evaluační instituce ve školství (myslím Českou školní inspekci) musí reagovat na anonymní podněty, musí reagovat na žlučovitě zabarvené e-maily přicházející z neověřených, účelově sestavených elektronických adres? Tento koncept honu na čarodějnice skutečně neodešel s padesátými léty? Rozumím situaci, kdy je nepodepsaná stížnost posledním zoufalstvím rodiče, jehož dítě je zásadně šikanováno. Ale proč není vyžadován podpis a identifikace stěžovatele, který píše stížnost s viditelným cílem nikoli řešit nějakou nedokonalost, nespravedlnost, ale ublížit, vířit stále dokola vody a svým způsobem sám sebe uspokojovat?
V našich posluchárnách se setkávají cesty a názory ředitelské i inspektorské. Je signifikantní, že obě skupiny o těchto věcech hovoří stejným jazykem. Jeden ze studentů-ředitelů nás informoval o kontinuální sérii stížností, na nichž je patrné, že je zřejmě píše někdo zevnitř školy. A na druhé straně potvrzení inspektorů, kterým povinnost řešit anonymní špínu odebírá často rozhodující díl pracovního času. Věční stěžovatelé získávají vodu na mlýn, protože řada stížností je řešena opatrně a bezzubě, protože může přijít stížnost i na samotné vyšetřovatele stížností.
V kariérových návrzích se píše o potřebné podpoře, kterou musí celoživotně dostávat učitel, ředitel i škola. Podpora finanční, ale více systémová, metodická, mentorská či odborná. Podpora vyjadřující, že pracovník není na svoje problémy sám, že se má na koho obrátit s prosbou o radu či konzultaci. Podpora je ovšem přímo vázána na onu důvěru, bez důvěry bude i proklamovaná podpora jenom formalitou. Nejde však jen o jednotlivce – otrávenost a rozladěnost značného množství pracovníků ve školském terénu viditelně narůstá. Nebo také lítost a beznaděj. Skutečně si to ti, kteří mají vliv na školskou politiku, vezmou na svědomí, že dovolí tento vývoj nálad v době přípravy kariérového systému, v době pokračující reformy a v době, kdy budeme potřebovat motivované pracovníky? Plány současného ministra jsou ambiciózní. Bez pozitivně naladěných a motivovaných učitelů a ředitelů se však podaří málo.