Koučovací přístup jako nové pedagogické minimum?

Co jsem ale potřebovala znát detailněji, byla otázka začínající na JAK. Jak vést třídu, jakým způsobem pracovat s dětmi, jak zapojit do práce i ty, kterým se pracovat nechce, aneb jak motivovat, jak hodnotit, jaké metody používat během vyučování apod., přesně to všechno, co normálně učitel ve své praxi řeší - když se ptá, jak dělat něco jinak, jak změnit něco, co nyní nefunguje, když potřebuje, aby to fungovalo.

Kdo jde do praxe nevybaven odpověďmi na tyto otázky, řeší své pracovní nastavení buď intuitivně, nebo dle ostatních kolegů - anebo aplikuje v praxi varianty obě. A ono to ve finále nějak jde. Šlo to kdysi, jde to i teď. I když ne tak úplně k dobru všech zúčastněných - kupříkladu učitelé z této „tradice“, byť jimi nastavené, bývají hodně unavení.

Proto je výborné, že již máme alternativní směry a inovativní myšlenky a metody, které učitelům, a tím pádem i jejich žákům pomáhají s odpověďmi na otázku začínající na JAK. Koučovací přístup lze směle prohlásit za jeden z nich. Ba co víc - se svým propracovaným systémem tvoří celek, který je již ve školním prostředí leccos s to vyřešit. Ve školách může učitel každý den učit dle svého koučovacího přístupu, tj. dle zásad, technik a metod koučinku a pedagogiky s didaktikou. Koučink a pedagogika se totiž vzájemně nijak nevylučují, spíš naopak - jedno doplňuje druhé.

Co se mi na koučovacím přístupu ve školním prostředí líbí úplně nejvíc, je skutečnost, že si každý učitel nastavuje svůj koučovací přístup podle toho, jak vyhovuje zrovna jemu; v podstatě si ho ušije sobě na míru. A kdepak se něco takového ušije? Ideálně ve výcvikové skupině - chce to pochopit princip, utříbit myšlenky, vyzkoušet techniky a - což je úplně nejdůležitější - vše důkladně procvičit. Nelze totiž jít do praxe s přesvědčením, že se vše naučím za pochodu; za pochodu mohu už jen ladit detaily. V opačném případě bych pro své žáky nebyla autentická a důvěryhodná. Prostě by bylo vidět, že v tom, oč usiluji, tápu, že si dostatečně nevěřím a že vlastně tak úplně ani nevím, co dělám a kam tím mířím. A to je přesný opak toho, o čem koučovací přístup je. Ten je jednoznačně zaměřený na cíl - vím, co chci, proč to chci a jak se k naplnění svého cíle dostanu. Zkrátka jasně vytčená cesta. K tomu je výcviková skupina jako stvořená.

Ale abych nebyla jen jednostranně zaměřená na výcvikovou skupinu - velkou inspiraci člověk získá i z knih, které se koučovací tematikou zabývají. Z tohoto pohledu jde o velmi dobrou volbu a na našem trhu najdeme řadu kvalitních knih pojednávajících o koučování. Výcviková skupina je ale výcviková skupina - knihy ji nenahradí. Vlastní zážitek, vlastní „AHA efekty“, které přicházejí teprve při zkoušení koučovacích technik, ty prostě jinde nezískáte.

Je možné si již nyní vybrat z několika koučovacích výcviků, existují pak i výcviky pro pedagogy. Jednoho z nich jsem lektorkou. A protože s výcvikovými skupinami již máme nějaké zkušenosti, mohu s klidem prohlásit, že účastníci sdělují, že získali nejen koučovací dovednosti, ale také odpovědi na otázky JAK. Někdy přišly samy od sebe, některé z nich se v místnosti docela dlouho vznášely a zůstávaly bez odpovědí a nakonec své odpovědi našly, nicméně některé svou odpověď nenalezly vůbec. A je to tak v pořádku. Koučovací přístup není všeobjímající metodologie, která má řešení na jakýkoli problém. Nemá. Ani nemůže mít, jelikož když pracujeme s lidmi, nota bene v rychle se měnící době, mít něco, co by bylo odpovědí na vše, je logicky vzato vlastně nemožné. Koučovací přístup nám tedy neodpoví na vše, odpoví nám ale na mnohé, resp. si na mnohé odpoví učitel sám poté, co velmi dobře ovládne koučovací dovednosti. Koučink totiž motivuje ve chvíli, kdy se ho učíme, stejně tak jako v momentě, kdy jím už sami působíme na žáky.

Mně osobně se líbilo sdělení účastníků, kteří na začátku výcviku říkali, že potřebují své žáky motivovat a že si přišli pro informaci, jak to udělat. Už během výcviku samotného však zjistili, že se vlastně vůbec o motivaci nebavíme, že slovo „motivace“ zde ani příliš často nezaznívá a že naopak vše, co se kolem děje, všechny techniky či stanovení cíle, je ve své podstatě nesmírně motivující a nastaveno na to, aby se hnuly ledy. My se o motivaci nebavíme, my ji fakticky realizujeme. Výborný postřeh!

Uvažujete-li o tom, že byste absolvovali koučovací výcvik, a díváte-li se na něj z pohledu počtu hodin, které byste do něj museli vložit, pak můžete volit mezi variantami krátkého, intenzivního výcviku a delšího, zažitého a prožitého výcviku. Já jsem pro druhou možnost, neboť dostatečný počet hodin dává prostor pro důkladnější nácvik technik, zodpovězení otázek a ztotožnění se s filozofií koučinku.

Nám se kupříkladu osvědčila taková koncepce výcviku, kde každý účastník dostane koučovací dovednosti opravdu pod kůži - v tomto směru se počítá i s nácvikem mimo koučovací skupinu, jinými slovy se po každém setkání každý účastník zaváže dva až tři týdny trénovat v praxi konkrétní dovednost, dá si úkol, který ho bude bavit a zároveň se jím posune ve svých dovednostech dál (třeba klást koučovací otázky - to bývá docela slušný oříšek). Součástí výcviku je také tvorba vlastního koučovacího přístupu každého účastníka. Naši účastníci odcházejí natolik kvalitně vybaveni znalostmi koučinku a koučovacími dovednostmi, že se s klidem mohou kdykoli v budoucnu přihlásit na jakýkoli další, nadstavbový výcvik pořádaný kteroukoli institucí.

Budete-li tedy někdy uvažovat o absolvování koučovacího výcviku, berte v potaz nejen časovou dotaci, ale také obsah výcviku, požadavek na vlastní individuální nácvik během jednotlivých setkání, cíl výcvikové skupiny a otázku, zda si ve skupině ještě budete moci vytvořit svůj vlastní koučovací přístup, nebo to bude již na vás samotných. Na to vše je dobré se zeptat, než se rozhodnete udělat krok do neznáma. Ostatně - v koučinku vše začíná otázkou...