Když fouká vítr změn, někteří staví úkryty a jiní větrné mlýny

Vydáno: 7 minut čtení

Na setkáních s učiteli často padá otázka, proč když se něco léta ve vědě prokazatelně ví (a školství má v zákoně, že by se mělo řídit aktuálními vědeckými poznatky), odborníci to podporují a současně to vypadá, že je mezi učiteli přítomnými na konkrétním semináři zásadní shoda, tak proč se v souladu s těmito poznatky a přesvědčeními přiměřeně nemění také školská praxe. Kde je zakopaný pes?

Když fouká vítr změn, někteří staví úkryty a jiní větrné mlýny
PhDr.
Václav
Mertin
Dětský psycholog
Odpověď je nepochybně komplikovaná. Příčin je totiž velké množství a navzájem se rozmanitě posilují.
Školství představuje svým způsobem rigidní a těžkopádný kolos. K zásadnějším změnám v praxi sice dochází, ale jen velmi pozvolna. V jistém smyslu je to i dobře. Když měl někdo štěstí, tak po roce 48 nebo 68 (platí to samozřejmě i po roce 89 – jenže to pak byla a je spíše smůla) jeho výuka probíhala nezměněným způsobem jen s mírnými a nepodstatnými úlitbami aktuálně panujícímu režimu. Ovšem netýkalo se to pouze politických názorů, ale i metod práce. Zejména u zkušenějších učitelů byly minulé stereotypy léta silnější než aktuální společenské požadavky. U některých učitelů to bohužel zažíváme ještě dnes, přestože od roku 89 uplynulo více než 30 let. Na rozdíl od armády však nelze pedagogické přístupy učitelů, ale ani zažité zvyklosti rodičovské veřejnosti, změnit rozkazem.
V rámci školství neexistuje úplná jednota názorů. A rovněž ani ve vědě není vždy plná shoda. Takže téměř každý poznatek může být relativizován opačnými nálezy. Ovšem na druhé straně některé poznatky jsou nesporné a desítky let v zásadě neměnné. Z těch bychom mohli bez obav a zpochybňování vycházet při změnách praxe. Například mezi ně patří, že negativní přístup učitele k žákovi, kritika, výsměch nepřinášejí dobré výsledky, že pozitivní očekávání naopak výsledky učení zlepšují (sebenaplňující se předpověď), že tělesné tresty nejsou účinné, že pevná pozitivní vazba učitele a žáků zlepšuje vzdělávací výsledky i chování.
Do změn ve školství často výrazně vstupují rodiče. Zatím sice u nás nemusíme mluvit o parentokracii, ale kdyby se náhodou všichni učitelé shodli, že známky nebudou používat, tak by nejprve museli přesvědčit o prospěšnosti tohoto opatření pro učení dětí podstatnou část rodičů.
Na některé změny jsou třeba peníze (menší počty žáků ve třídách) a těch se ve školství přes vstřícná vyjádření a řadu pozitivních kroků chronicky nedostává. Podobně nejsou vyhovující prostorové podmínky pro větší diferenciaci výuky. Nicméně existují školy, které dokazují, že jde realizovat např. program Začít spolu i v klasických třídách. Pravda, leckdy se nemění ani ty postupy, jejichž změna by nestála ani korunu.
Ovšem některé zdroje setrvávání na tradičních postupech jsou metodologické povahy. V myslích některých pedagogů (novinářů, politiků, samozřejmě i rodičů) dochází často ke zrovnoprávnění výsledků dlouholetých a seriózních výzkumů a jejich osobní jednorázové nebo i dlouhodobé životní zkušenosti. „Je sice možné, že existují výsledky množství výzkumů, ty sice neznám, ale zato mám osobní zkušenost z vlastního dětství a dnes i z výchovy vlastních čtyř dětí.“ Když se oba pohledy liší, vyhrává individuální zkušenost.
Když pak takový člověk stojí na vrcholu rozhodovací struktury, tak může docela účinně bránit jakýmkoliv změnám nebo naopak prosadit konkrétní opatření podmíněné touto jeho osobní zkušeností. Jistě i pro politiky (a jejich poradce) by mělo platit, že všude tam, kde to je možné, budou používat argumenty založené na důkazech. Někdy je pro ně složité sledovat aktuální výzkumy, nicméně mají k dispozici poradce a mohli by věřit převažujícím pohledům odborníků. Neznalosti máme všichni, ovšem když je někdo ve vedoucí pozici, tak musí být mnohem opatrnější při prezentování osobních stanovisek, která navíc jasně prokážou jeho nevzdělanost.
Máme se tedy řídit striktně podle nálezů výzkumů? Jestliže ukazují desítky let stále totéž, tak bychom je neměli opomíjet. Riziko, že se za deset, dvacet let ukáže, že to je úplně jinak, je mizivé. Někdy vidíme, že v průběhu let poznatek stále platí, jen se jeho původně obecná platnost postupně poněkud zužuje pouze na některé případy a situace. Obrovské množství informací nás někdy dovede k tomu, že příliš nerozlišujeme jejich relevanci. A možná už je taky nebereme příliš vážně. Zejména když se liší od letitých a vcelku fungujících zkušeností. Podle mých zkušeností stále víc učitelů sdílí názor, že použití známek snižuje vnitřní motivaci žáků a komplikuje jejich přístupy k učení. Přesto, zřejmě v rámci vyváženosti, jsou stejně slyšet patrně dnes už ojedinělé pedagogické hlasy (značná část rodičů to má srovnané ještě mnohem konzervativněji), které klasifikaci vehementně obhajují.
Nepřiměřené zobecnění se týká i okolností, které jsou objektivně doložitelné. Např. existují soukromé školy, které bylya možná jsou špatné. Podobně mezi rodiči domácích školáků jsou patrně takoví, kteří to mají v hlavě srovnané úplně jinak a patrně svému dítěti úplně neprospívají. Jenže drtivá většina soukromých jsou školy bezvadné a rodiče domškoláků úžasní, s výbornými výsledky, před kterými bychom měli smeknout. Jenže my zobecníme, že soukromé školy jsou podezřelé a podobně divní jsou rodiče domácích školáků.
Některé okolnosti známe, nicméně jejich význam podceňujeme, takže moc nekonáme a současný stav neměníme. Možná jen dobře nevíme, co máme dělat. Např. české děti špatně čtou. Víme to už léta, neustále to opakujeme a je otázka, co pro to fakticky děláme. Různé prospěšné aktivity (Rosteme s knihou, Celé Česko čte dětem a celá řada dalších) jsou úžasné, ovšem nesměřují a ani nemohou směřovat k jádru problému. Nepostihují totiž nejproblematičtější skupiny a nijak nezlepšují výkonnost těch, které po ukončení minimálně devítileté školní docházky označíme za funkčně negramotné. Jsou však školy, které celoplošně a systematicky a zřejmě zcela nadstandardně podporují čtenářství u všech žáků. Pokud to vydrží celou dobu, kdy mají děti v péči, nevěřím, že by od nich odešel jediný funkčně negramotný. Totéž platí pro sociální vztahy ve třídě i ve škole. Podobně nad šikanou léta krčíme rameny, děláme minimální preventivní programy. Přitom zřejmě nejsme zatím ochotni podpořit celoplošně zavádění pozitivního přístupu učitelů ke všem žákům.
Cest k urychlení žádoucích změn je tedy víc. Ať si o tom myslíme, co chceme, všestranné vzdělávání dospělých vidím při tom na jednom z předních míst.

Související dokumenty

Pracovní situace

Změna oboru vzdělání
Řízení změny

Poradna

Změna ředitele v soukromé škole