Jestliže na vás příležitost neklepe, postavte si dveře

Vydáno:

Anglický dramatik George Bernard Shaw údajně prohlásil, že na světě jsou tři druhy lidí: „Ti, kteří se přičiňují, aby se věci děly, ti, kteří sledují, co se děje, a ti, co se diví, co se to stalo.“ Obdobnou myšlenku (ve vztahu k organizacím, nikoli jedincům) metaforicky vyjádřil profesor na Harvardu Gary Hamel: „Na dálnici do budoucnosti jsou řidiči, pasažéři a přejeté mršiny.“ Zásadní rozdíl mezi těmito skupinami činí míra jejich proaktivity ve vztahu k prostředí a ke změně, která je nevyhnutelnou podstatou našeho světa.

 

Jestliže na vás příležitost neklepe, postavte si dveře1)
PhDr.
Jan
Voda,
Ph.D.,
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy; expert České manažerské asociace
Co znamená být proaktivní
Dva lidé se mohou ke stejným úkolům či situacím stavět zcela odlišným způsobem. Jeden myslí dopředu, přebírá iniciativu, hledá nové cesty, podněcuje změny a vede ostatní. Druhý se snaží udržet, přizpůsobit se, jde s většinou, spoléhá na ostatní a trpělivě snáší okolnosti, věci se mu „dějí“. První osoba je proaktivní, druhá ne. Být proaktivní2) znamená měnit věci, aby se ubíraly žádoucím směrem. Proaktivita vyžaduje změny nejen předvídat, ale cílevědomě vytvářet, zahrnuje důležité vlastnosti, jako je flexibilita a přizpůsobivost. Opačným extrémem je chování reaktivní, spojené s pasivní vírou, že věci se budou dít samy o sobě a „nějak“ to dopadne. Lidé jsou tedy odlišně predisponovaní ve schopnostech ovládat a kontrolovat svoji situaci.
Koncept proaktivního chování má kořeny v
interakcionismu
, což je sociologický směr vycházející z předpokladu, že sociální realita není jedincům nebo skupinám vnucována jako neměnná a předem daná, ale že si ji jedinci i skupiny průběžně přetvářejí a přizpůsobují v procesech interakce.
Prototypem
proaktivního jedince je osobnost relativně nezávislá na situaci, která sama svým přičiněním uvádí do pohybu změny, jimiž ovlivňuje své okolí. Tento koncept je v posledních dvou desetiletích hojně rozpracován v literatuře věnující se organizační a zaměstnanecké psychologii.
Proaktivita z hlediska chování v práci
Proaktivita je ochota a schopnost chopit se příležitosti, podniknout kroky ke změně a proměnit situaci ve svou výhodu. Ti, kdo jsou iniciativní a využívají příležitostí, mají větší
šanci na úspěch
. Řada studií popisuje prokazatelný vztah mezi proaktivitou a pozitivními výsledky v různých situacích. Tak např. Siebert a kol. (1999) zjistili, že proaktivní osobnost predikuje úspěch v práci napříč různými zaměstnáními v různých oborech. Morrison (1993) prokázal souvislost mezi proaktivním chováním nových zaměstnanců a jejich socializací v pracovním kolektivu a přizpůsobením se novému pracovnímu prostředí. Zajímavý výzkum byl proveden také mezi realitními makléři, kteří v souvislosti s proaktivním chováním dokázali prodat více nemovitostí a generovat větší zisky (Crant, 1995).
Podstatu proaktivního chování zaměstnanců vymezují oproti obecně motivovanému chování dva důležité znaky. První charakteristikou proaktivního chování je
jednání v předstihu
- cíleně zaměřené na budoucnost. Zaměstnanci plánují, kalkulují a přemýšlejí o budoucích situacích dříve, než k nim dojde. Představují si budoucí výsledek a ovlivní situaci tak, aby takový výsledek skutečně vytvořili. Druhým určujícím rysem proaktivního chování je
zamýšlený dopad
. Proaktivní chování je zaměřeno na změny. Když se zaměstnanci chovají proaktivně, snaží se smysluplně měnit sebe, ostatní nebo kontexty, ve kterých se nacházejí.
Na proaktivní chování lze nahlížet jako na proces sestávající ze tří fází. První fází je anticipace - očekávání budoucích výsledků. Vychází z představy možné budoucnosti, z vize či obrazu budoucího uspořádání věcí. Představivost umožňuje lidem rozvinout různé scénáře budoucího vývoje a hodnověrný scénář pak evokuje emocionální reakce (motivuje k dosažení cíle) a stimuluje řešení problémů. Druhá fáze -
plánování
- převádí vizi do konkrétního chování. Plánování se týká předběžné přípravy daného úkolu / dané činnosti a stanovuje kroky, které spojují očekávání a budoucí cíle s konkrétními akcemi a postupy. Zatímco anticipace a plánování představují mentální reprezentaci možného chování,
akce
jako třetí fáze již znamená fyzický projev konkrétního chování, který dokládá, že zaměstnanci jsou si vědomi dopadů svého jednání na sebe a okolí.
Proaktivita jako klíč ke šťastnému životu
Podle Stevena Coveyho, amerického odborníka na rozvoj osobnosti, vedení lidí a motivaci, lze proaktivitu chápat jako způsob chování, který se projevuje svobodnou a uvědomělou reakcí na podněty z okolního prostředí, různé životní situace či osobní potřeby. Jejím opakem je chování reaktivní, kdy se člověk poddává životnímu prostředí, okolnostem, působení okolních vlivů apod. Reaktivní člověk obviňuje ostatní lidi za své chyby a nedostatky, své chování nechá ovlivnit okolnostmi a omlouvá ho různými způsoby. Oproti tomu proaktivní člověk se řídí svými myšlenkami a potřebami. Sám se v situacích rozhoduje, a to na základě toho, co si myslí, co je pro něj důležité nebo co chce. Zároveň proaktivní člověk přijímá následky svého chování a umí jim čelit. Proaktivní i reaktivní jednání lidí vychází jako reakce na vnější nebo vnitřní podnět. Rozdíl je však v tom, že proaktivní člověk se nepoddává očekáváním, stereotypům nebo překážkám, nýbrž jedná dle své volby a přání (Perglerová, 2017). Náš život neovlivňují okolnosti, ale naše rozhodnutí.
Proaktivitu je možné měřit
Pro další bádání je důležité, že proaktivitu dokážeme zjišťovat a měřit. V roce 1993 zkonstruovali Thomas Bateman (University of North Carolina) a Michael Crant (University of Notre Dame, Indiana, USA) sebeposuzovací
dotazník proaktivní osobnosti
(
Proactive Personality Scale
, dále PPS). Jedná se o validovanou sadu 17 položek, na které respondent odpovídá prostřednictvím sedmibodové Likertovy škály ohraničené výroky „1 = naprostou souhlasím“ a „7 = naprostou nesouhlasím“ (a prostřední hodnotou „4 = nemám vyhraněný názor“). Každý si tedy nyní dokáže skóre své proaktivity změřit:
1.
Neustále hledám nové způsoby, jak zlepšit svůj život.
2.
Mám potřebu proměňovat společnost, v níž žiji, a možná i celý svět.
3.
Spíše nechávám ostatní, aby převzali iniciativu při zahajování nového projektu.3)
4.
Ať jsem kdekoli, jsem motorem konstruktivní změny.
5.
Rád čelím překážkám, které se staví do cesty mým nápadům, a překonávám je.
6.
Nic není více vzrušující než vidět, jak se mé myšlenky proměňují v realitu.
7.
Pokud vidím něco, co se mi nelíbí, jdu a napravím to.
8.
Bez ohledu na to, jaké jsou počáteční šance, když se pro něco rozhodnu, tak to dokážu.
9.
Stojím si za svými nápady, i když ostatní nesouhlasí.
10.
Jsem dobrý v rozpoznávání příležitostí.
11.
Vždycky hledám lepší způsoby, jak věci dělat.
12.
Pokud v něco věřím, nic na světě mi nezabrání, abych to zrealizoval.
13.
Rád zpochybňuji
status quo
(současný stav věcí).
14.
Mám-li nějaký problém, vyřeším to hlavou.
15.
Dokážu výborně přeměňovat problémy na příležitosti.
16.
Dobrou příležitost rozpoznám mnohem dříve než ostatní.
17.
Když má někdo potíže, pomůžu mu, jak jen dovedu.
Proaktivitu je možné rozvíjet
S použitím dotazníku PPS byl v roce 2002 proveden zajímavý experiment na vzorku 184 studentů univerzity v Texasu na americkém jihozápadě, který měl za cíl prokázat, že proaktivitu je možné rozvíjet edukací. Pro výzkum byly stanoveny následující
hypotézy
:
-
H1:
Studijní výsledky budou pozitivně závislé na míře proaktivity jedince
(jinými slovy: čím vyšší je míra proaktivity, tím lepší budou studijní výsledky);
-
H2:
Míra proaktivity jedince se může v čase zvýšit vlivem tréninku
; to je velice významný předpoklad, protože na proaktivitu pohlíží jako na dynamickou, nikoli statickou, danou veličinu - a jsme-li schopni zvyšovat proaktivitu studentů, bude se zároveň jejím prostřednictvím zvyšovat také jejich studijní úspěšnost.
Nezávisle
proměnnou
4) vstupující do daného výzkumu byla míra proaktivity každého subjektu (studenta), zjišťovaná právě s použitím dotazníku PPS. Závisle proměnné pak představovaly:
1)
akademické výsledky studenta, vyjádřené průměrem ze tří testů, které studenti psali v průběhu kurzu,
2)
pět položek vrstevnického hodnocení studenta
(peer evaluation)
ve skupinových činnostech, posuzovaných v prvním a posledním týdnu semestru.
Jak experiment probíhal? Do výzkumu byly zařazeny dvě studijní skupiny, u obou proběhlo kontrolní měření na začátku a na konci semestru. První,
experimentální skupina
během kurzu prošla tréninkem zaměřeným na rozvoj dovedností rozpoznávat kritické, zlomové situace, uvědomovat si jejich dopad a vliv, vytvářet strategie pro vhodné jednání v těchto situacích a stanovovat žádoucí směry a způsoby pro implementaci takových strategií. Současně byl kurz zaměřen na rozpoznávání příležitostí, určování hrozeb a jejich řešení, včetně hledání možností, jak z nevýhody učinit výhodu. Jedním slovem: Studenti si osvojovali proaktivní myšlení. V protikladu k tomu účastníci paralelního kurzu představovali
kontrolní skupinu
. Té se nedostalo žádného tréninku proaktivity, naopak, jádrem bylo osvojování teoretických poznatků a dovedností souvisejících s obsahem kurzu.
Výsledky experimentu prokázaly, že
proaktivita není statickou dispozicí
člověka, jak se o ní do té doby mezi vědci uvažovalo, ale její míra může být zvyšována tréninkem5). Rozdíl mezi výsledky pretestu a posttestu představoval u experimentální skupiny tři body v dotazníku PPS a zlepšení výsledků o 4 %. Studie tak potvrdila, že proaktivita je v pozitivní relaci s výsledky a dílčí složky proaktivity se dají nacvičit.
Dimenze prostředí podporujícího proaktivní chování
Nyní se v našem výkladu zaměříme na typické situační aspekty a osobnostní rysy, které zvyšují pravděpodobnost, že se člověk bude chovat proaktivně. Dvojice výzkumníků z Michiganské univerzity a University of North Carolina (Grant, Ashford, 2008) na základě mimořádně rozsáhlého studia literatury (330 titulů) stanovila tyto situační faktory podporující proaktivní chování: odpovědnost někomu
(accountability)
, nejednoznačnost
(ambiguity)
a autonomii.
Odpovědnost
v určité situaci znamená, že člověk bude skládat účty ze svého jednání. Významně se zde uplatňují dva osobnostní rysy: svědomitost a žádoucí obraz sebe sama na veřejnosti. První vyjadřuje, do jaké míry se jedinec chová s pocitem odpovědnosti vůči nějaké autoritě, druhý, jak moc mu záleží na tom, zda to, co dělá (či nedělá), je v očích této autority pozitivně hodnoceno. Jinak řečeno, v situacích, kdy je jedinec za něco či někomu zodpovědný, budou lidé s potřebou vytvářet dobrý dojem více motivovaní k proaktivnímu jednání.
Za druhé, proaktivitu lze spíše očekávat v situacích, které
nejsou jednoznačně vymezeny
. Pokud okolnosti vyžadují dodržovat rutinní, předepsané postupy, proaktivní chování to nenavozuje. Naopak nejednoznačnost motivuje lidi se s nejistotou vypořádat. Také zde vstupují do hry dva osobnostní faktory: neuroticismus a otevřenost vůči změnám. Neuroticismus se týká míry nervozity, úzkostnosti, sebevědomí či pocitu zranitelnosti. V podmínkách nejednoznačnosti lze podle zjištění badatelů očekávat pravděpodobnost proaktivního chování spíše u neurotiků než emočně stabilních jedinců. Otevřenost změnám vystihuje zvědavost, pružnost, nápaditost. V nejednoznačných situacích jsou lidé s vyšší mírou otevřenosti vůči změnám proaktivnější, protože si spíše uvědomí škálu nových příležitostí, zatímco uzavření lidé budou častěji opakovat minulé chování a dodržovat zažitá pravidla.
Konečně bylo prokázáno, že v podmínkách
autonomie
se lidé častěji chovají proaktivně, ať už jde o řešení problémů, realizaci nápadů, vybočování z mantinelů, překračování pracovních povinností, nebo něco dalšího. Výzkumy osobnosti rovněž zde naznačují dvě individuální dispozice. Jednak je to víra ve vlastní schopnosti, která zvyšuje pravděpodobnost proaktivního chování v závislosti na přesvědčení, že mám dostatečné znalosti a schopnosti vyrovnat se úspěšně s novou situací. Dále je to potřeba dosahovat nejlepších možných výsledků, zahrnující schopnost promýšlet všechny dostupné možnosti řešení (zatímco jiní se spokojí s první přijatelnou alternativou).
Pokračování příště
V tomto textu jsme vymezili relativně komplikovaný pojem proaktivita a argumentovali jsme, že jako postoj či návyk představuje důležitý faktor úspěchu ve studiu, práci i v životě. Uvedli jsme také, jaké podmínky nahrávající proaktivnímu chování můžeme v zaměstnání i ve škole vytvářet a že prostřednictvím tréninku je možné proaktivitu lidí zvyšovat. Tyto skutečnosti by měli vzít do úvahy všichni, kdo zodpovídají za rozvoj druhých lidí. Rodiče a učitelé mohou přivést k proaktivitě své děti a žáky - a je to skutečně nutné, jestliže tito mladí lidé mají v budoucnu ovlivňovat svůj život k lepšímu tím, že něco podniknou, o něco se pokusí, za něco převezmou odpovědnost. V navazujícím článku proto představíme výsledky výzkumu, v rámci kterého jsme pozorovali a rozvíjeli proaktivitu již u dětí v předškolním věku v mateřských školách v České republice.
ZDROJE
-
BATEMAN, T. S. a J. M. CRANT. Proactive Behavior: Meaning, Impact, Recommendations.
Business Horizon.
1999, roč. 42, č. 3, s. 63-77.
-
BATEMAN, T. S. a J. M. CRANT. The Proactive Component of Organizational Behavior: A Measure and Correlates.
Journal of Organizational Behavior.
1993, roč. 14, s. 103-118.
-
COVEY, S. R.
7 návyků skutečně efektivních lidí: zásady osobního rozvoje, které změní váš
ž
ivot
. Praha: Management Press, 2014. ISBN 9788072612680.
-
GRANT, A. M. a S. J. ASHFORD. The Dynamics of Proactivity at Work.
Research in Organizational Behavior.
2008, roč. 28, s. 3-34.
-
KIRBY, E. G., KIRBY, S. L. a M. A. LEWIS. A study of the Effectiveness of Training Proactive Thinking.
Journal of Applied Social Psychology.
2002, roč. 32, č. 7, s. 1538-1549.
-
PRINCE, E.-S.
7 měkkých dovedností, které vás posunou kupředu
. Brno: BizBooks, 2016, s. 189-214. ISBN 9788026504511.
1
„If opportunity doesn’t knock, build a door.“
- Milton Berle, americký herec
2
Slovník spisovné češtiny
definuje lexém „proaktivní“ jako schopný vykonávat činnost a dosahovat cílů prostřednictvím vlastní iniciativy; předvídající, předcházející událostem, včas přebírající iniciativu. Podle
Oxfordského slovníku
výraz „proactive“ popisuje osobu či jednání, které mají situaci pod kontrolou a samy ji utvářejí, spíše než aby zpětně reagovaly na okolnosti.
3 Pozor, tuto položku je při vyhodnocování třeba přepólovat (7 se změní na 1, 6 se změní na 2 atd.) .
4 Proměnnou se označuje prvek zkoumání, který nabývá různé hodnoty. Ve výzkumu se obvykle pracuje s více proměnnými, přičemž proměnné jsou navzájem v jistém vztahu - jedna proměnná může způsobit změnu druhé proměnné. Proměnná, která je příčinou změny, se označuje jako nezávisle proměnná, a proměnná, jejíž hodnoty se tímto vlivem změnily, je označována jako závisle proměnná.
5 Konkrétní kurikulum takového tréninku autoři neuvádějí, ale konstatují na obecné rovině, že trénink znamená „
systematické osvojování si postojů, konceptů, znalostí, pravidel a dovedností, které směřují k lepším výsledkům v práci“
.