Na začátku dubna 2019 se konal na Filozofické fakultě Karlovy univerzity 12. ročník konference Škola jako místo setkávání. Konference bývá přirozeně zaměřená na ty, kteří vzděláváním procházejí – na děti od nejútlejšího věku až po mladé dospělé – a také na všechny, kteří ve školství působí. Zaměřila jsem se také na setkávání, jen trochu jiného druhu. Zaměřila jsem se na to, jaké agendy a jací aktéři se setkávají ve vzdělávacím systému. Zaměřila jsem se také na jejich vzájemné vztahy a zaměřila jsem se i na překážky, které jsou ve svém důsledku schopny vzdělávací systém jako veřejnou službu až paralyzovat. Zaměřila jsem se tak hlavně na právní systém vztahů mezi zřizovateli a školami a školskými zařízeními, kterým byl věnován i letní speciál Řízení školy č. 7-8. V něm se jednotliví autoři věnovali vztahům a pozicím škol a zřizovatelů jako jedněch z aktérů vzdělávání z nejrůznějších pohledů.
Jaké jsou právní vztahy mezi orgány státní správy a samosprávy jako zřizovateli a školami a školskými zařízeními?
Vydáno:
Poskytovatel veřejné služby, zřizovatel poskytovatele veřejné služby, stát. Kdo je kdo?
Obecně je za existenci systémů veřejných služeb odpovědný stát. Nejde však o to, aby státní orgány a instituce zajišťovaly, či dokonce poskytovaly konkrétní veřejné služby přímo. Odpovědnost státu za existenci systému konkrétní veřejné služby znamená, že stát závazně určí veškeré náležitosti tohoto systému včetně kontrolních mechanismů. Veřejnou službou se pak rozumí každá služba, která je za takovou službu označena přímo právní normou jako obecně závazným pravidlem. Současně jde o službu, která je částečně nebo plně financována z veřejných rozpočtů. V případě vzdělávání je toto označeno za veřejnou službu v § 2 školského zákona (zák. č. 561/2004 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Poskytovateli veřejné služby vzdělávání jsou školy a školská zařízení. Kromě vzdělávání jsou veřejnou službou typicky služby zdravotnické, sociální či veřejná doprava.
Právní předpisy také obecně určují, které orgány veřejné správy či další instituce jsou povinny veřejnou službu zajišťovat. V případě vzdělávání jsou zřizovateli obce a kraje jako veřejnoprávní entity, ale i některá ministerstva: školství, spravedlnosti, vnitra, obrany či zahraničních věcí (§ 169 odst. 3 a 4 a § 172 školského zákona). Současně právní předpisy obsahují i pravidla pro ty, kteří veřejné služby skutečně poskytují, tj. v případě vzdělávání i pro školy a školská zařízení. Nejde jen o tzv. školskou legislativu, ale o všechny právní předpisy, které souvisejí s činností i chodem škol a školských zařízení. Zřizovatelé zakládají školy a školská zařízení jako poskytovatele veřejných služeb právě proto, že jsou povinni ze zákona veřejné služby zajistit, aniž by je přitom museli přímo sami poskytovat. Pokud by tomu tak nebylo, odehrávalo by se poskytování nejen školských služeb přímo obcemi, kraji či dalšími institucemi, kterým zákon ukládá povinnost zajistit poskytování veřejné služby. A my bychom chodili nejen za vzděláváním automaticky na obecní či městské radnice, na krajské úřady, případně další veřejné instituce – zajímavá představa.
Může se zřizovatel chovat nezřízeně?
Pro zřizovatele jsou závazné v