K tomu, aby mohli mladí lidé přijmout zodpovědnost za své chování a přežili své dospívání bez větší úhony, potřebují podporu dospělých, se kterými se během svého dospívání potkávají. Vedle rodičů jsou těmi, kdo významně ovlivňují chování a rozhodování dětí a dospívajících, pedagogové. To, jak učitel reaguje na chování žáka či studenta a řeší situace, do kterých se vzájemnou interakcí dostává, i to, jak o chování a prospěchu dítěte komunikuje s jeho rodiči, se zákonitě odráží i v jednání jemu svěřeného mladého člověka.
Jak učit učitele?
Mgr.
Eva
Kuncová,
lektorka programů primární prevence rizikového chování a koordinátorka vzdělávání pro pedagogy v P-centru, CPPT, o. p. s.
Skrze aktivity primární prevence rizikového chování (dále jen „PPRCH“) nestačí působit pouze na děti a dospívající. V této oblasti je potřeba především podporovat profesní růst pedagogů, rozvíjet jejich dovednosti a odborné kompetence. Podpora a vzdělávání pedagogů se nám jeví jako jeden z nejdůležitějších stavebních kamenů efektivní školské PPRCH. Proto jdeme touto cestou a vedle práce s třídními kolektivy a rodinami se zaměřujeme právě na vzdělávání pedagogů v oblasti PPRCH.
Kromě jednotlivých seminářů realizujeme v P-centru dvouletý Specializační kurz prevence rizikového chování, nabízíme pedagogům metodickou podporu ve formě konzultací i supervize. Potkáváme se s motivovanými pedagogy, kteří mají zájem o svůj profesní růst a svým nadšením dokážou nakazit i kolegy. Stejně tak se však setkáváme s kantory, kteří přistupují z různých důvodů ke svému zákonem určenému dalšímu vzdělávání jako k „nutnému zlu“.
Častým faktorem, který bere pedagogům chuť se vzdělávat a brání jim v seberozvoji, je fakt, že není běžnou praxí našeho školství sdílet své profesní úspěchy i nejistoty, bavit se s kolegy o práci a žácích a společně nacházet řešení obtíží. Pedagogický sbor mnohdy nefunguje jako tým, dialog není v řadě sboroven zvykem. Jedním z důvodů, proč není možné otevřeně hovořit o tom, co mne pedagoga trápí (nebo těší), může být obava z hodnocení ostatními, ze ztráty kompetence v očích kolegů i vedení školy. Důsledkem může být pocit existenčního ohrožení, což je pádný důvod pro to, aby učitel o své práci příliš nemluvil.
Naše zkušenost při vzdělávání ukazuje, že překonat tuto obavu je mnohdy nemožné. Nemohu-li otevřeně hovořit o své zkušenosti a přinášet do diskuze vlastní zážitky z praxe, není ani možné se vzdělávat. Učit se ve strachu vlastně znemožňuje cokoliv se naučit. Proto se při vzdělávání snažíme o vytváření otevřeného pracovního klimatu především tím, že jsme v komunikaci sami otevření, bereme s úctou a respektem všechna vyjádření účastníků a jsme zdrženliví v jejich hodnocení. O totéž prosíme i účastníky našich vzdělávacích programů. Pro úspěch vzdělávání je nezbytné být citlivý vůči realitě školní praxe a kontextu, ve kterém se pedagogové nacházejí.
Znalost prostředí, ze kterého ten který pedagogický sbor přichází, a pozadí toho, kým a z jakých důvodů bylo vzdělání objednáno, hraje klíčovou roli při jeho efektivitě. Opakovaně se při seminářích potkáváme s tím, že se objednavatel (vedení školy) snaží řešit prostřednictvím plošného vzdělávání pedagogického sboru situaci, která vyžaduje spíše supervizní řešení nebo cílenou metodickou podporu. Místo toho učitelé sedí na semináři, jehož téma si nevybrali, nevnímají jej jako potřebný, nebo se domnívají, že jej mají „za trest“. Logickým důsledkem takového nastavení je neúčinnost realizovaného semináře a mnohdy i zanevření účastníků na vzdělávání vůbec.
Kantor s takovou zkušeností ztrácí chuť a zájem o jakýkoliv seberozvoj. Předejít tomuto nevýhodnému nastavení můžeme pouze tak, že se zadavatelem velmi pečlivě probereme, proč si dané téma objednává a jakou situaci ve škole chce vzděláváním ošetřit. Za spolutvůrce vzdělávání bereme samotné účastníky, zveme je k tvorbě obsahu. Při vedení semináře chceme být pružní, chceme reagovat na přímé potřeby přítomných. Díky tomu mnohdy zjišťujeme, že učitelé přicházejí s odlišnými potřebami, než jaké má jejich vedení. V takovém případě se nám osvědčuje dát zadavateli zpětnou vazbu a společně hledat cesty k naplnění potřeb jak pedagogického sboru, tak vedení školy. Na školách, kde máme rozvinutou spolupráci (pracujeme se třídami i sborem), je komunikace s managementem snazší a naše doporučení častěji padají na úrodnou půdu.
Vzdělávání je otevřený a obousměrný proces. Pokud investuji (jako účastník i jako učitel), mohu očekávat zisky. Pokud vzdělávám, mohu se sám učit, a pokud se chci učit, mohu být vzděláván. Při vzdělávání pedagogů vycházíme z jejich zkušeností, nabízíme společné hledání variant, ne univerzální „pravdy“. Svým přístupem ke vzdělávání se snažíme přispět k tomu, aby se péče o profesní rozvoj zakotvila jako standardní součást výkonu učitelské profese.
P-centrum, CPPT, o. p. s., poskytuje komplexní služby v oblasti specifické primární prevence rizikového chování, a to již od roku 1999. Posláním P-centra je pomáhat svými aktivitami mladým lidem i dospělým připravit se na náročné životní situace spojené s obdobím dospívání.
Informace o všech vzdělávacích aktivitách P-centra naleznete na www.kotva.cppt.cz.