Jak se neustále zlepšovat

Briceno si získává pozornost svých posluchačů hned v úvodu vystoupení, když konstatuje, že většina z nás se v životě snaží, jak nejlépe umí - ať už v práci, doma, nebo ve škole -, ale ačkoli věcem věnujeme sebevíc času a úsilí, přesto se nám naše pokroky zdají pomalé a výsledky nás neuspokojují. Myslím, že každý čtenář si dokáže nějakou situaci, kdy v něčem stagnujeme, vybavit. Avšak vysoce efektivní lidé a týmy, ujišťuje nás vzápětí Briceno, dělají něco, co si : po celý svůj život vědomě přestupují mezi dvěma zónami - zónou učení (learning zone) a zónou výkonu (performance zone).

se nacházíme, když je naším cílem se zlepšit. Provozujeme činnosti určené ke zlepšení, soustředíme se na to, co jsme dosud nezvládli, a to znamená, že musíme počítat s chybami a přijímat je jako důležitý zdroj učení. Jde o velmi odlišný přístup od toho, co děláme, když jsme ve . Zde je naším cílem něco udělat, jak nejlépe umíme. Soustředíme se na to, co jsme již zvládli, a snažíme se chyby minimalizovat.

Obě zóny by měly být součástí našich životů. Je ale důležité uvědomovat si, kdy v které zóně chceme být, co je naším cílem, k čemu se upínáme. V zóně výkonu maximalizujeme momentální výsledek, zatímco v zóně učení maximalizujeme svůj růst a své výkony v budoucnu. Za důvod, proč se mnozí z nás příliš nezlepšují navzdory tvrdé práci, Briceno považuje, že máme . To paradoxně brání našemu růstu a v dlouhodobém horizontu i našemu výkonu.

Aby Briceno rozdílnost mezi oběma zónami srozumitelně vyložil, použil za příklad Démosthena, starořeckého politika a právníka. Démosthenes se nestal vlivným řečníkem tím, že všechen svůj čas trávil v soudní síni (což by byla jeho zóna výkonu). Namísto toho trénoval své schopnosti mnoha různými způsoby. Samozřejmě že se hodně učil právo a filozofii od svých učitelů, ale rovněž si uvědomoval, že být skvělým právníkem vyžaduje dobré argumentační schopnosti. Proto studoval významné projevy a vystoupení. Aby se zbavil zlozvyku neuvědoměle zvedat při řeči ramena, trénoval před zrcadlem a nad sebe si zavěsil meč, jehož hrot pocítil, kdykoli ramena pokrčil. Aby vyslovoval srozumitelně i navzdory svému pysku, vkládal si do úst oblázky. Nechal si vystavět podzemní místnost, kde mohl trénovat své projevy, aby nebyl vyrušován a neobtěžoval ostatní lidi. A jelikož soudní tribunály byly v dané době velice hlučné, chodil Démosthenes na břeh moře a překřikoval vlnobití.

Jeho činnosti v zóně učení se velmi odlišovaly od jeho počínání u soudu, v jeho výkonnostní zóně. V zóně učení rozložil Démosthenes své dovednosti do dílčích komponent a měl stále na mysli, na jaké subdovednosti se musí soustředit (např. držet ramena dole). To vyžadovalo pevné soustředění a také nutnost vystoupit ze , kde se nám dobře daří, a znovu a znovu opakovat, upravovat a procvičovat, až k úplné dokonalosti.

Dále Briceno odkazuje na výzkumná zjištění, že po několika letech, kdy se zapracujeme v určité profesi, se křivka našeho výkonu zploští. Stane se nám to tehdy, když si začneme myslet, že už jsme ve své práci dost dobří, a přestaneme trávit čas v zóně učení. Všechen svůj čas věnujeme práci - výkonům, což, jak už víme, není cesta zlepšování.

Naopak lidé, kteří v zóně učení vytrvávají, se zlepšují neustále. se věnují činnostem, jejichž cílem je sebezdokonalování. Studují z knih, konzultují s kolegy, zkoušejí nové strategie, vyhledávají zpětnou vazbu a reflektují svou práci. Nejlepší hráči šachu, uvádí Briceno příklad, zdaleka netráví většinu času hraním partií, což by byla jejich zóna výkonu, ale studiem a analýzou tahů velmistrů. Každý z nás kupř. pravděpodobně tráví denně několik hodin psaním na počítači, a přesto se rychlost našeho strojopisu nezvyšuje. Namísto toho bychom se měli 10-20 minut denně soustředit na překlepy, které při psaní děláme, a zkoušet psát o 10-20 procent rychleji, než je naše zaběhlé, spolehlivé tempo. V tom spočívá , uvádí Briceno. A kolik takových příkladů ze svého života, kdy se navzdory každodenní těžké práci nezlepšujete, můžete najít?

To ale neznamená, dodává Briceno obratem, že zóna výkonu nemá žádnou cenu. Má - a to velikou! Publikum oceňuje souhlasným smíchem další příklad. Vezměte si chirurga. Když musíte podstoupit operaci, neřeknete operatérovi: "Jen si porýpejte a soustřeďte se na to, co neznáte. Vždyť chybami se člověk učí..." Chceme dobrého chirurga a očekáváme od něj špičkový výkon. Být v zóně výkonu nám umožňuje dělat věci, jak nejlépe umíme, což má i motivační efekt a poskytuje nám informaci, na co se máme soustředit, až budeme zpět v zóně učení. Cesta k excelenci spočívá mezi ze zóny učení do zóny výkonu a zpět, tedy v cílevědomém budování našich dovedností v zóně učení, které následně uplatníme v zóně výkonu.

Když je Beyoncé (americká zpěvačka), uvádí Briceno další ilustraci, na turné, nachází se ve výkonové zóně. Ale každou noc, když se vrátí do hotelu, vrací se také zpět do své zóny učení. Přehrává si video z vystoupení, které právě skončilo, a hledá příležitosti ke zlepšení - pro sebe, své tanečníky nebo třeba pro kameramana. A příští ráno dostanou všichni poznámky, co mají změnit, na nichž pak celý den pracují. Vzniká spirála neustále narůstající kompetence; je třeba vědět, z čeho se můžeme učit a kdy se od nás očekává adekvátní výkon, a čím více prostupujeme oběma zónami, tím více se zlepšujeme.

Jak tedy můžeme trávit více času v zóně učení, klade si Briceno otázku. Na úplně prvním místě se nachází víra, že se zlepšit můžeme. Je to . Zadruhé se musíme soustředit na zcela konkrétní dovednosti a musíme mít důvod, který za to stojí, protože naše učení bude vyžadovat čas a úsilí. Za třetí musíme mít jasno v tom, jak chceme zlepšit to, co zlepšit chceme (nikoli hrát na kytaru stále dokola jednu a tu samou skladbu). Konečně za čtvrté musíme být v bezpečném prostředí, protože při učení lze očekávat chyby a tyto chyby nesmějí mít katastrofální následky. Ani provazochodec si nezkouší nové triky bez záchranné sítě a žádný atlet netrénuje nové pohyby na šampionátu...

A nyní přechází Briceno k tématu, které se nás jako školských lídrů bytostně dotýká. Vysvětluje, že jedním z důvodů, proč ve svých životech trávíme tolik času v zóně výkonu, je, že se pohybujeme v (high stakes), spojených s vysokými . Dokonce i ve školách, od základní po vysokou (a ty jsou přece všechny určeny k učení), prožívají studenti permanentní a z ostudy, co si o nich budou druzí myslet, jak je budou soudit. Pak se nelze divit, že se bojí riskovat, což jsou ovšem zásadní překážky efektivního učení. Učí se, že chyby jsou považovány za něco nežádoucího a že rodiče a učitelé je oceňují jedině za správné odpovědi, namísto aby chyby vítali jako zdroj poučení a přezkoumávali je jako východisko následného zlepšení. Když každý domácí úkol a každou písemnou práci známkujeme a započítáváme do výsledné klasifikace, místo abychom jich využívali k procvičování, zpětné vazbě a revizi, vysíláme dětem zprávu, že škola je zónou výkonu, nikoli učení!

A to samé platí v zaměstnání, kde je nastolována kultura úspěchu a kde se kladou vysoké nároky na zaměstnance. To ale paradoxně vede pracovníky, aby setrvali u toho, v čem jsou dobří, než aby zkoušeli nové věci a vystavovali se rizikům chyb. Takže zatímco se společnosti snaží inovovat, zaměstnanci radši zůstávají u osvědčených praktik.

Jak tedy vytvářet více prostoru pro osobní růst? Briceno radí začít se domlouvat s kolegy, kdy chceme být v které zóně. V čem se chceme zlepšit a jak? A v kterých případech si nemůžeme chyby dovolit? Tímto způsobem si projasníme, co pro nás znamená úspěch a jak se navzájem podpořit. Ale co když žijeme v prostředí, které funguje chronicky na "vysokých sázkách", a není možné se s nikým začít tímto způsobem bavit? Pak máme stále tři možnosti, které můžeme podniknout jako jednotlivci, říká Briceno.

Zaprvé si můžeme vytvořit "nízkých sázek" uprostřed oceánu "vysokých vkladů", kde si můžeme dovolit chybovat bez následků. Můžeme si například najít mentora nebo kolegu, v nějž máme důvěru a s nímž se můžeme dělit o své nápady, svěřovat se mu s citlivými informacemi, nebo si dokonce nanečisto přehrávat obtížné situace (role-play). Nebo můžeme iniciovat poradu s kolegy za účelem vzájemné zpětné vazby. Nebo si můžeme vymezit čas na čtení, sledování videí či online kurzy. A tak dále.

Za druhé můžeme setrvávat u své práce, ale přitom neustále reflektovat, co lze příště udělat lépe, tak, jako to dělá Beyoncé, a . Pozorování, reflexe a přizpůsobování jsou v zóně učení.

A konečně jako vedoucí pracovníci můžeme na své podřízené tím, že s nimi budeme diskutovat o tom, co chceme, aby zlepšovali, s čím si nevědí rady, že jim budeme poskytovat zpětnou vazbu, sdílet vlastní chyby a co jsme se z nich sami naučili, takže se ostatní budou cítit bezpečně, když budou dělat totéž co my. Skutečná odpovědnost, říká Briceno, znamená , stát příkladem.

Co kdybychom, uzavírá Briceno svou strhující přednášku, namísto neustálého výkonu, výkonu a výkonu trávili více času objevováním, ptaním se, nasloucháním a experimentováním, a tak se nikdy nepřestali zlepšovat a posouvali své schopnosti za hranice svého momentálního maxima?

Vystoupení Eduarda Briceno má nyní, když jde toto vydání Řízení školy do tisku, zhruba milion sto tisíc zhlédnutí. Jsem přesvědčený, že se v příštích měsících bude šířit virálně po celém světě. Myslím, že je dobře, že v Česku už o jeho podnětných myšlenkách víme.