Inkluze znamená, že musíme začít přemýšlet

Znamená inkluze, že vezmeme žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, posadíme je do běžných tříd základních a středních škol a budeme očekávat, že zvládnou učivo v podobě, jak se v současné době učí? Tedy, všichni děláme ve stejnou dobu a víceméně stejným způsobem totéž a někdo stanovil, co je a co není správná odpověď, co mají a co nemají umět žáci, když v příslušném věku, v příslušné třídě a po příslušném výkladu podávají výkony? Rozhodně ne! Taková situace je inkluzi na hony vzdálená. Sice jsme na takový model školství zvyklí a budujeme ho s drobnými obměnami už od Marie Terezie, ale opravdu všem prospívá?

Vy, co čtete tato slova, jste jím zřejmě zvládli projít úspěšně. Pokračovali jste v dalším studiu na střední a vysoké škole, šli jste pracovat tam, kde jste pracovat chtěli. Učíte vyučovací předměty, které vás asi vždy docela bavily, učení vám šlo. A to je možná problém. Jakmile učitelé učí to, co jim vždy šlo a bavilo je, nemají tak intenzivní potřebu přemýšlet o jiných způsobech, jak výuku zprostředkovat svým žákům. Oni mají zkušenost, že vše fungovalo, jak bylo. Co ale ty desítky žáků, kteří si s učením nevědí rady? Kteří selhávají? Které učení nebaví, nerozumějí, jak se mají učit, nebo proč se vůbec mají učit právě to, co se učí? Kteří nechápou, k čemu jim v budoucím životě učení právě tohoto učiva nebo i celého vyučovacího předmětu bude užitečné? Kteří pak dostávají špatné známky a jejich snížená motivace k práci je vede ke konfliktům s učiteli nebo k nezájmu, k apatii, k neochotě se cokoli učit a samozřejmě ohrožuje jejich další vzdělávání i uplatnění na trhu práce. Proč máme někdy dojem, že třídy druhého stupně (a že jich není málo - čtyři roky jsou v té době čtvrtina života žáků!) se prostě hlavně musí nějak přežít?

Jestliže učitel prohlásí, že jeho vyučovací předmět není pro každého, že je normální, když žáci dostávají špatné známky, nebo že je vina na straně žáků, protože se neumějí učit, lze to pokládat za zcela neprofesionální přístup. Co kdyby vám automechanik řekl, že vám neopraví auto, protože je rozbité nebo se mu prostě nelíbí? Co kdyby vám kadeřnice řekla, že vás neostříhá a neučeše, protože máte jiné vlasy, než jaké ona obvykle češe, a její hřeben pro vaše vlasy není použitelný? Co kdyby vám zubař řekl, že vám nespraví zuby, protože si je neumíte čistit a neumíte je správně používat? To by nás asi dost zarazilo, že?

Možná bychom principy inkluze mohli začít využívat právě u výše popsaných učitelů. Není třeba se na ně jen dívat kriticky a říkat, že neumí učit. Ohrožují sice množství žáků, kteří nemusí mít vůbec žádné tzv. speciální vzdělávací potřeby, jen si prostě nevědí ve výuce rady (mimochodem takových je zřejmě mnohem více než těch se speciálními vzdělávacími potřebami). S vysokou pravděpodobností to nedělají schválně. Možná je dokonce jejich profese baví, učí rádi, určitě mají rádi svůj vyučovací předmět, tedy i obor, který vystudovali. Spousta žáků jejich výuku asi celkem snáší, nějak zvládají, někdy se musí více snažit a více doma učit právě ten jeden vyučovací předmět, ale nevadí jim to. Přesto by si tito učitelé zasloužili pomoc, aby se jim dařilo vytvářet situace, v nichž budou jejich žáci úspěšní. Budou se muset učit, ale budou učivu rozumět, učení je bude bavit. Tito učitelé potřebují podporu, aby se mohli stát skutečnými profesionály. Je zapotřebí, aby jim škola věnovala pozornost a pomohla jim, ať si umějí poradit se všemi žáky. Samozřejmě jsou už dospělí a mohou o sobě sami rozhodovat. Takže nebudou-li o takovou pomoc stát, pravděpodobně mohou najít uplatnění někde jinde, kde se budou cítit lépe. I toto je inkluze! Když přemýšlíme o učitelích, kteří se v něčem liší, a hledáme cesty, jak jim pomoci začlenit se do vzdělávání.

Když se dnes řekne inkluze, nemají všichni na mysli totéž, což je pravděpodobně důvod mnohých současných zmatků, nejistot, konfliktů. V médiích je inkluze slovo, které označuje určitou legislativní změnu. Často bývá inkluze prezentována jako jev, který nastane 1. září 2016, kdy se náhle učitelé, rodiče i žáci budou muset podřídit liteře zákona. Zdá se, že šikovné děti pak budou strádat v důsledku nedostatku podnětů a nedostatku času učitelů, kteří se budou muset věnovat žákům méně zdatným. Ti budou naopak strádat, protože nebudou dosahovat stejných výsledků a nebudou mít stejné možnosti jako jejich spolužáci bez handicapů. A k tomu všemu budou trpět učitelé, kteří budou muset zvládat třídy čítající 20 až 30 žáků, mezi nimiž budou někteří potřebovat mnohem více péče, než jim mohou poskytnout. A vše se bude dít, protože o tom rozhodli zákonodárci od stolu, aniž by viděli, jak běžné školství vypadá. Vrcholem této mediální interpretace inkluze pak je, že se hovoří takřka jenom o zařazení žáků s mentálním postižením do běžných tříd, a to je ztotožňováno s inkluzí.

Vedle toho ovšem zaznívají hlasy z mnohých škol, že žádná velká změna nenastane, protože to, co se od nich očekává, už dělají. Mají zkušenost s prací asistentů pedagoga, s různorodostí žáků. V některých školách pokládají za normální, že žáci sedí v jedné třídě, ale ne všichni se učí ve stejný okamžik totéž. Nebo možná někteří žáci na určité vyučovací hodiny odcházejí na individuální či skupinovou výuku mimo kmenovou třídu a ke spolužákům se přidají tehdy, když se mohou učit všichni společně a nikomu v tom nic nebrání.

A do třetice zaznívají hlasy zákonodárců či reprezentantů ministerstva školství, že o žádnou radikální změnu nepůjde. Změní se pouze systém financování a poskytování podpor školám pro žáky, kteří mají nějaké speciální vzdělávací potřeby. Školám se usnadní práce, kterou už dělají, respektive už dávno ji od nich zákon vyžaduje. Půjdeme-li do důsledku, zní tato interpretace sice o poznání optimističtěji než pojetí prezentované v médiích, ale také nejde o skutečnou inkluzi. Snad spíše o formální změny, které mohou proces inkluze ve školách podpořit.

Co je tedy vlastně inkluze? Těžko najít jednoduché vymezení. Rozhodně se jedná o proces, nejde o stav. Inkluzi nelze nařídit, inkluze neznamená nic definitivně daného, nic, co můžeme vytvořit jednorázovou akcí. Odborníci a odborné instituce, které se touto problematikou zabývají, často hovoří o inkluzi jako o celospolečenském jevu, který se dotýká různých aspektů života lidí, kteří společně sdílejí určitý prostor a čas. Za určitých okolností každý někdy potřebujeme zažít inkluzi - přejeme si, aby nás nějaká sociální skupina přijala, abychom s ní dokázali najít společnou řeč, abychom spolu mohli něco vykonávat. To ovšem neznamená, že musíme všichni dělat totéž. Nechceme se však cítit vyloučení v důsledku odlišných příjmů, v důsledku odlišné kultury, z níž pocházíme, v důsledku odlišného náboženského vyznání či odlišného pohlaví nebo sexuální orientace, než je ta, která je v dané skupině většinová.

Inkluzivní nejsou školy, které mají v každé třídě jednoho či více žáků s nějakým postižením. Lépe řečeno, nejsou inkluzivní jen proto, že vzdělávají takové žáky. Za inkluzivní lze spíše pokládat školy, které přemýšlejí o rozmanitosti a různorodosti svých žáků, ale také učitelů a rodičů žáků. Hovoříme-li o inkluzi, znamená to, že přemýšlíme o tom, jak vzdělávat žáky, kteří mají nějaké handicapy, ale také žáky, kteří pocházejí ze sociálně znevýhodněného prostředí, žáky, kteří přicházejí z odlišných kultur, žáky, kteří mají nadání pro různé oblasti lidské činnosti, žáky, kteří mají odlišnou barvu pleti, odlišnou sexuální orientaci, odlišné vyznání, žáky, jejichž rodiče mají odlišné příjmy, nebo žijí v rodinách, kde jeden z rodičů chybí či jsou oba rodiče stejného pohlaví. A inkluze znamená, že o těchto aspektech života přemýšlíme nejen v kontextu žáků, ale také v kontextu jejich rodičů a učitelů. I ti potřebují mít pocit, že patří do komunity, v níž žijí, jejíž jsou součástí. Na základě takovýchto úvah koncipujeme výuku, která se ovšem může někdy dost zásadně lišit od toho, co je dnes pokládáno za běžné.

Nemusí všichni při učení sedět v lavici, nemusí se všichni žáci ve třídě učit totéž, nemusí všichni žáci ve třídě být stejného věku. Školy nejsou od toho, aby vychovávaly akademiky a řídily se principem, že když se kácí les, létají třísky, čili je normální, že některé děti nejsou úspěšné. Toto by v žádném případě nemělo představovat standard. My přeci nevíme, jaké jsou možnosti a limity našich žáků. Když na jejich vzdělávání rezignujeme, protože se nechovají v souladu s obecnými zvyklostmi, možná ztrácíme jejich potenciál.

Pro úvahy o inkluzi je také dobré dívat se na veškeré speciální vzdělávací potřeby žáků i potřeby učitelů a rodičů žáků v kontextu vzájemného působení, interakce, sociální situace. Ve školství stále do značné míry převládá přístup převzatý z medicíny, kdy žáky kategorizujeme podle diagnóz. Mnohdy dokonce máme dojem, že bez stanovení diagnózy s nimi nemůžeme adekvátně pracovat. Když se nad tím zamyslíme, edukační proces je tak mnohovrstevnatý a dynamický, že nám nakonec žádná diagnóza neřekne, jaké postupy výuky mu vyhovují. Dva žáci se zcela totožnou diagnózou mohou na výuku stejného učitele reagovat naprosto odlišně. Záleží pak především na onom učiteli, jaké další postupy výuky zvolí, aby pomohl s učením oběma žákům. Jinými slovy, vzájemné působení všech zúčastněných (žáků, rodičů i učitelů), ale také prostředí školy, nároky učiva, používané pomůcky, způsob výkladu a mnoho dalších charakteristik učební situace, v níž se nacházíme, vede k tomu, že žák buď čelí obtížím v učení a nedaří se mu, nebo naopak žádné obtíže nepociťuje a daří se mu bez ohledu na diagnózy. To v praxi znamená využití různorodých opatření pro různorodé žáky.

Inkluzi nelze nařídit. Nenastane ze dne na den. Je absurdní něco takového čekat. Je to nikdy nekončící proces soužití, v němž se nikdo necítí diskriminován. Ve školách mnohdy změna nastane až tehdy, když začneme o celém systému vzdělávání trochu odlišně přemýšlet. Je zapotřebí se oprostit od zažitých forem vzdělávání - využít to, co funguje, a konečně začít měnit to, co nefunguje. Musíme začít přemýšlet, jak zařídit, že žáci mohou pracovat společně, nebo také každý zvlášť, ve skupinách, které jsou dány jejich možnostmi, schopnostmi, dovednostmi a zájmy, nikoli jen věkem či pohlavím. V mnoha případech to může znamenat zásadně změnit dosavadní způsoby výuky. A to chce čas a pečlivé zvažování, jak na to. Jsou to postupné kroky, drobné střípky v každodenní práci učitelů, žáků i jejich rodičů, které dohromady dají celek a povedou k tomu, že si řekneme, že se chováme inkluzivně.

Ovšem tím to neskončí, to bude jen lepší začátek. Nic se nezmění hned, ale školství ve 21. století si žádá, abychom začali. Takže ukončeme poplašné manévry, začněme přemýšlet o své práci a společně hledat řešení. Zajímavým podnětem pro zcela konkrétní aktivity škol může být například publikace, kterou nedávno vydalo Centrum pro studie inkluzivního vzdělávání ve Velké Británii pod názvem Equality: Making It Happen: A guide to help schools ensure everyone is safe, included and learning. V dnešním globálním světě rozhodně není komplikací, že publikace vyšla v angličtině nebo že vychází z britského vzdělávacího systému.