Inkluze - terminologie

Vydáno:

Charakteristiky inkluzivního vzdělávání, se kterými se u laické, ale bohužel i u odborné veřejnosti setkáváme, a následné pojmenování cílových skupin, kterých se týká, jsou často zkreslené. Inkluze je zjednodušována na začleňování minoritních skupin, nebo chceme-li jedinců se speciálními vzdělávacími potřebami. Ti jsou ve světle oněch myšlenek v podstatě „pozitivně diskriminováni“, nebo lépe řečeno, stát se zde snaží uplatňovat tzv. afirmativní opatření.1) Na následujících řádcích se pokusíme nejen tato zjednodušující vysvětlení uvést na pravou míru.

Mgr.
Monika
Tannenbergerová,
Ph.D.,
metodička projektu Férová škola, pedagožka a výzkumnice PdF MU
Inkluzivní směřování, které ovlivňuje realitu v současných školách, je patrné v euro-americkém prostředí poslední tři desetiletí. Školní inkluze není žádnou novinkou a novelizace školského zákona účinná od roku 2016 ji „nestartuje“, legislativní oporu má v České republice již od roku 2005.
Je důležité si uvědomit, že inkluze není stav, ale proces. Není moment, kdy bychom mohli konstatovat, že právě v tomto okamžiku nebo od tohoto okamžiku je škola již zcela inkluzivní. Inkluze je nekončící proces, ve kterém se snažíme nacházet optimální řešení pro uplatnění stěžejní myšlenky inkluze.
Školní inkluze (používáno též jako inkluze/inkluzivní vzdělávání) je takový systém základního institucionálního vzdělávání, který umožňuje všem dětem navštěvovat běžné základní školy, ideálně v lokalitě jejich bydliště. Učitelé na inkluzivně orientovaných školách přistupují ke každému žákovi individuálně jako k mimořádné osobnosti. Na individualizovaném přístupu k žákům je postavena nejen výuka, ale i celá organizace a filozofie školy. Princip individualizace je uplatňován nejen pro žáky „s potřebou“, ale pro všechny žáky. Každý žák má proto svou vzdělávací strategii, která se přizpůsobuje jeho schopnostem, talentům i handicapům. Výuka v inkluzivních školách se soustřeďuje zejména na to, aby každý žák plně využil svůj potenciál a zároveň se naučil komunikovat a spolupracovat s ostatními. Odlišnost žáků je zde vnímána jako příležitost k rozvoji, ne jako problém či přítěž. V inkluzivně orientované škole se nerozlišují žáci na děti s potřebami a děti bez nich, na postižené a, na děti s handicapem nebo bez něj. Všichni jsou vnímáni jako jedinci, kteří vykazují potřebu zohledňovat svá osobní specifika. Pro inkluzi nelze jako synonymum použít pouze společné vzdělávání, poněvadž společné vzdělávání je pouze předpoklad, který musí být nezbytně dále doplněn o efektivnost tohoto procesu.
Pro současnou základní školu je jedním z hlavních cílů připravit žáky na kvalitní a úspěšný život ve společnosti, která samozřejmě schopnost fungovat v inkluzivním, globálním a rozmanitém prostředí předpokládá. Škola akceptující princip inkluze tak žáky nepřipravuje na tuto skutečnost uměle obsahem, ale naopak přirozeně svou atmosférou, formou výuky i prostředím. Vzhledem k tomu tedy nelze inkluzi brát jako nějakou alternativu či moderní trend, který „přijde a odejde“, ale jako nezbytnou a efektivní přípravu budoucí generace na život v 21. století. Zejména z tohoto důvodu je často inkluze spojována s kvalitou školy, jelikož přirozeně pomáhá naplňovat její účel vycházející ze soudobých společenských potřeb.
Existují minimálně dva vývojové stupně v zavádění inkluze, které můžeme ve vzdělávacích systémech řady zemí Evropy pozorovat, a často se objevují paralelně. V prvním se nově setkáváme se začleňováním žáků, kteří byli dříve z edukačního procesu z různých důvodů úplně vyloučeni (Z integrace a zároveň charakteristika situace, tzv. selektivně-integrační situace, ve které se nyní nacházíme). Druhá fáze inkluze směřuje k tomu, že všechny děti z jedné územní oblasti navštěvují stejnou místní školu. Tato koncepce s sebou však přináší praktický předpoklad, že se všechny školy otevřou všem dětem a strukturálně se změní tak, aby jako inkluzivní vzdělávací zařízení vzdělávala všechny žáky (Hájková, Strnadová, 2010).
Pojem, který bývá úzce spojován s inkluzí, je integrace. Často jsou tyto pojmy mylně ztotožňovány či zaměňovány. Rozdílů, kterými od sebe můžeme oba koncepty odlišovat, je více. Například můžeme uvažovat nad tím, koho a v jakém měřítku se mohou inkluze a integrace týkat. V souvislosti s integrací vždy mluvíme o jednotlivci či skupině, která někam směřuje, inkluze se naproti tomu vždy snaží pojímat společnost, školu či komunitu jako celek a následně pouze individualizovat samotný přístup k jednotlivci. Další rozdíl můžeme pozorovat i u pohledu na dítě s jistou speciální vzdělávací potřebou. U integrace si dítě musí „zasloužit“ zařazení do běžné základní školy. Dítě dokazuje, že si přeřazení zaslouží a zvládne nové prostředí i požadavky. Naproti tomu v inkluzi je dítě automaticky přijímáno a nekladou se mu žádné podmínky přijetí, je to jeho přirozené právo a škola se snaží nastavit podmínky pro specifika dítěte. Odlišné je i chápání případného selhávání jedince. U integrace selhávání jedince vysvětlujeme jeho předpoklady a možnostmi. U inkluze selhávání vyjadřuje chybu systému, a nikoliv chybu jednotlivce, hledají se tedy možnosti nápravy v systému, a nikoliv „přenastavením“ či stigmatizací jednotlivce. Zatímco koncept integrace se spojuje s pedagogikou speciálních potřeb, inkluze se pojí ke škole pro všechny - inkluzivní škole, ve které se heterogenita pokládá za obohacení edukačního procesu. Změna paradigmatu tedy určuje i změnu cíle, od integrace pro postižené k cíli škola pro všechny (Lindmeier, 2008, s. 353).
ZDROJE
-
HÁJKOVÁ, V. a I. STRNADOVÁ. Inkluzivní vzdělávání: (teorie a praxe). Praha: Grada, 2006.
-
LINDMEIER, C. Inklusive Bildung als Menschenrecht. Sonderpädagogische Förderung heute, 2008, 53, č. 4, s. 354-374.
POZNÁMKA REDAKCE
Některé pasáže článku jsou vyňaty z knihy Průvodce školní inkluzí. V knize kromě teoretických kapitol naleznete také část praktickou, kterou tvoří konkrétní soubory námětů, návodů a tipů z českých inkluzi aplikujících základních škol.
1 Smyslem afirmativních opatření je vyrovnat nerovnosti, k nimž dochází na základě příslušnosti k marginalizované skupině - na základě rasy, pohlaví, postižení, regionu atp. -, nebo zvýšit etnickou či jinou diverzitu.