Finsko - pedagogický ráj

Ukazuje se na vyspělé pedagogiky v různých koutech světa, na Skandinávii a především na Finsko. Při těchto rozhovorech se mnou vždy lomcovala zvědavost. Vždyť jsem během svého profesního života díky různým vzdělávacím programům a projektům měl možnost poznat školy v Izraeli, Francii, Rakousku, Británii, Německu nebo Itálii. Pravda, z každé návštěvy jsem si přivezl velké množství podnětů pro svou práci. Na druhou stranu všude bylo možné konstatovat, že jsou věci, které jsou v našich školách srovnatelné, nebo i lepší. Co tedy může být v tom Finsku tak jiného? Tajemnost finského školství v mých očích rostla s publikovanými články v odborném pedagogickém tisku. Proto jsem velmi uvítal možnost zúčastnit se stáže ve finské škole, stáže, která probíhala v Laponsku, ve škole na polárním kruhu, 30 minut pěšky od místa, kde bydlí Santa Claus. Stáž se uskutečnila v rámci projektu Škola pro všechny: Inkluze jako cesta k efektivnímu vzdělávání všech žáků, reg. č. CZ.02. 3.61/0.0/0.0/15_007/0000210.

Je začátek října, drobně prší. Mezi kapkami se objeví i nějaká vločka. Rtuť teploměru se nevyšplhala ani ke třem stupňům Celsia. V Arctic Circle Secondary School, ve škole uprostřed lesů vzdálené asi patnáct minut autem od centra města Rovaniemi, probíhá velká přestávka. Více než dvě stovky dětí ji tráví venku a dohled vykonávají dva pedagogové. Děti jsou na velkém neoploceném prostoru, čas tráví s balonem na fotbalovém hřišti, na dětských houpačkách a prolézačkách, soutěží ve střelbě na basketbalový koš nebo se prostě jen procházejí a klábosí. Hledám někde nějakou neplechu, něco, co bych mohl označit za nevhodné chování. Ale nikde nic!

Naše dvanáctičlenná skupina je přijata v menší místnosti, která tvoří součást prostoru, jejž bychom u nás nazvali sborovnou. Finové ji vnímají jako místo pro setkávání školního personálu (nejen učitelů). Je zde kuchyňka, křesílka, televize, pohovka, kávovar, mísa s ovocem, věšák na svršky a nástěnka. Klid, pohoda. Finští kolegové přicházejí a odcházejí. Bez hromad sešitů, nosítek s pomůckami, s úsměvem. My posloucháme ředitele.

Škola píše svou historii od roku 1964. Mezi roky 1996 až 2002 byla provedena rekonstrukce. Na leteckých snímcích nám ředitel Hannu Virkkunen ukazuje, jak se škola měnila. V celém rozlohou největším městě v Evropě je 20 základních škol. Ve městě žije asi 51 000 obyvatel. Ve Finsku škola přebírá odpovědnost za dítě v okamžiku, kdy opustí domov. Dopravu do školy hradí stát, a to od pětikilometrové vzdálenosti školy od místa bydliště. V Laponsku je tato vzdálenost zkrácena na tři kilometry - přece jen je tu trochu větší zima než na jihu země.

Dopravu do této školy si ředitel organizuje sám. Přestože škola za dopravu dětí vynaloží ročně 2,7 milionu eur, mnoho dětí dojíždí do školy na kolech nebo na malých skútrech. Ty jsou v okolí školy téměř všude. Parkoviště žákovských dopravních prostředků je monitorováno kamerovým systémem. Děti ale moc nedbají na to, kde kolo odloží. Mají téměř stoprocentní jistotu, že ho tam najdou. Pravda, jeden z žáků, se kterým jsme přišli do styku, nám řekl, že se mu kolo nedávno ztratilo. Jak je to možné? "Nechal jsem ho na neoficiálním místě. Asi překáželo, tak ho někdo uklidil." Co na to rodiče, ptáme se my a očekáváme vyšetřování, nespokojenost rodiny s nedostatečným zabezpečením majetku žáků v areálu školy či nepříjemné jednání vedení školy s rodinou. Odpověď byla ale zcela jiná: "Rodiče za to nemohou, je to moje chyba, já jsem nechal kolo tam, kde být nemělo. Můžu si za to sám. Teď chodím pěšky." Přiznám se, že mi trochu klesla brada. Až potom, co jsem vstřebal odpověď, pochopil jsem, že jsem svědkem praktického výsledku jednoho z principů finského vzdělávání - přijmout odpovědnost za své jednání. Nakonec, jedna ze zásad chování, které si žáci této školy vytvořili sami, zní: Kolo si odkládám na určené místo.

Ředitel představil i další zásady:

Přestože na snímku prezentace, která nám byla přednášena, stály ještě další zásady, byl viditelný náš neklid. Proto ředitel svůj monolog přerušil otázkou "do pléna": "Je potřeba něco vysvětlit?" Bylo.

Asi jsme trochu hloupě koukali, čekali systém represivních opatření. Náš hostitel to vycítil a pokračoval představením praxe komunikace s rodiči prostřednictvím elektronického systému Wilma. Karta žáka obsahuje fotografii a průběh vzdělávání v každém předmětu. Hodnocení je uváděno slovně a vždy pozitivním způsobem. Shodli jsme se, že systém je srovnatelný s elektronickými systémy, které známe, jen v pozitivním slovním hodnocení máme rezervy. Jednání s rodiči je vedeno v tomto duchu: "Vážení rodiče, vaše dítě má problém. Co s tím uděláte?" Nejen má brada, ale ani brady ostatních kolegů nezůstaly na svém místě.

Náš údiv se stupňoval se statistickými čísly. Škola vzdělává 480 žáků, pracuje v ní 48 učitelů a čtyři speciální pedagogové a třídu navštěvuje maximálně 24 dětí. Roční rozpočet školy je 5 milionů eur.

Obědy mají žáci zdarma, učitelé připlácejí 1 euro za oběd. Obědy zajišťuje firma, která si školní jídelnu pronajímá, za kvalitu jídla ředitel neodpovídá. Další firmy řeší úklid v budovách, udržování hřišť, správu budov i dodávku energií. Vedení spolupracujících firem oznámí řediteli školy finanční náročnost své práce a ten ji zapracuje do žádosti o rozpočet. Otázka, zda servisní firmy nemají tendenci předražovat svou práci, se ukázala jako velmi hloupá. Proč by to dělaly, vždyť pracují pro své děti.

Ve škole nezvoní. Je to zbytečné, všichni znají hodiny, všichni vědí, kdy hodina končí a kdy začíná. Zvonění by rušilo vyučování. Učebnice dostávají žáci zdarma. Pokud je zničí, musejí je však zaplatit. Za učebnice škola zaplatí v průměru 58 tisíc eur každý rok.

Všichni vyučující mají vysokoškolské vzdělání. Studium je univerzitní v délce pěti až šesti let. Jeho hlavní součástí je pedagogika s důrazem na přístup učitele k dítěti a individualizaci výuky. Při univerzitách jsou zřízeny univerzitní školy, kde studenti pedagogiky činí své první pedagogické krůčky. Později, ještě před získáním vysokoškolského titulu, pracují nějaký čas na běžných školách pod vedením zkušených učitelů. Studium učitelů pro první stupeň je odlišné od studia pro druhý stupeň a střední školství. Pokud se student rozhodne pro studium dvou předmětů, je vždy jeden považován za hlavní. Při rozhovoru s učitelkou Tiinou Pesola, která má za sebou dvaadvacet let praxe, jsme se dozvěděli, že další vzdělávání není sice povinné, ale že ona ho pro svou praxi potřebuje.

Pracovní úvazek je odstupňován podle náročnosti předmětu, který učitel vyučuje. Pro matematiky je to 21 hodin, pro učitele společenských věd 24 hodin. Délka praxe je také finančně zhodnocena, ale v zásadě o výši mzdy nerozhoduje. Učitelé jsou kromě toho hodnoceni za další angažovanost a odbornost ve výuce. Průměrná mzda se pohybuje okolo 3 500 eur.

Procházíme školou. Provádí nás dvojice žáků starších ročníků, bez emocí, s hrdostí na svou školu. Úroveň jejich konverzační angličtiny je téměř na stejné úrovni jako doprovázející paní kolegyně. Děti i mezi sebou komunikují anglicky. Ani přesto, že si uvědomujeme toto společenské gesto, nejsme schopni ho opětovat. Maximálně vytěžujeme své tlumočníky.

Začínáme předmětem ekonomika domácnosti v sedmém ročníku. Očekáváme exkurz do finančních záležitostí finských rodin, do systému úvěrů a bankovních půjček. Omyl. Přicházíme do místnosti, kde se nachází několik cvičných kuchyněk. Děti připravují kynuté těsto na výrobek podobný našim rohlíkům. Učitelé (v této třídě pracují dva pedagogičtí pracovníci, není rozpoznatelné, zda se jedná o učitele a asistenta, nebo o dva učitele, o tom se v žádné třídě nemluví) mají svůj pracovní prostor, který se od žákovských liší místem pro psaní. Nejedná se o klasickou tabuli, jakou známe z našich škol. Žádné posunovatelné desky. Dá se říci, že dvířka skříněk jsou upravená tak, aby se na ně dalo psát fixem, připevnit obrázky magnetem či prezentovat prostřednictvím dataprojektoru. Nad učitelskou pracovní plochou je umístěno zrcadlo, které všem žákům umožňuje sledovat vzorový pracovní postup. Na "učitelské" ploše stojí vytvořená myšlenková mapa - jednotlivé ingredience, proč se do těsta dávají, v jakém množství, co se s těstem děje po stránce "potravinářské chemie", kde je možné ingredience obstarat atd. Předmět je podpořen učebnicí. Naši průvodci nás seznamují s tím, že tento předmět mají v každém ročníku tři hodiny týdně (stejně jako finštinu, švédštinu nebo angličtinu, napadá mě). Škola má takové prostory tři. Každý pracovní prostor pro děti je vybaven varnou deskou, nádobím, pečicí troubou, myčkou nádobí a ručními kuchyňskými spotřebiči. V každé třídě je též úklidový koutek, pračka a sušička.

Naše exkurze pokračuje. Procházíme propojeným komplexem truhlářských a zámečnických dílen. Na první pohled je zřejmé, že se zde pojí ruční práce s počítačovou gramotností. Za vybavení by se nemusela stydět firma střední velikosti - nechybí nic od ručního nářadí přes elektrické ruční mašinky po číslicově řízené stroje. Děti mají k dispozici notebooky pro sestavování pracovních postupů, programování a evidování své práce. Pro modelování finálních výrobků je k dispozici 3D tiskárna.

U svářecích boxů náš průvodce říká: "Sem si třeba můžeme přivézt porouchanou motorku a opravit si ji." Nedá mi to a ptám se na bezpečnost práce, pracovní oděv a počet dětí. Zjišťuji, že má otázka je z kategorie méně inteligentních: "S námi je tu přece pan učitel, pokud si nevíme rady, poradí nám," odpovídá s kamennou tváří blonďák, který nás provádí, a ukazuje na stojan. "Tady máme pracovní pláště, rukavice a ochranné brýle. Na začátku každého školního roku si v kanceláři školy můžeme propůjčit další pracovní oděv. Ten neplatíme, ale pokud ho zničíme, tak ho musíme uhradit." Jak se později dozvídáme od "lidí z ulice", takto je to se všemi pomůckami, které jsou k výuce nutné, včetně učebnic. Děti ve škole píší obyčejnou tužkou, aby učebnice neponičily. Ale součástí učebnic jsou i pracovní listy a cvičení. Pokud učitel na konci roku shledá, že do pracovních listů bylo psáno, je nutné učebnici uhradit. Vyplňování pracovních listů je při výuce nutností. Rodiče prý platí okolo 150 eur za školní rok.

Přes venkovní prostor jsme se přemístili do dalšího pavilonu, kde jsou umístěny především učebny. Vidíme výuku chemie a fyziky. Jedna část třídy pracuje nad fyzikálním problémem (síla), druhá má chemii a zabývá se podmínkami hoření. V pololetí se skupiny vymění. Děti mají na sobě pláště, které jsou stálou výbavou učebny. Po zadání problémové úlohy, která je předmětem hodiny, si žáci samostatně berou pomůcky v kabinetu, které považují za důležité pro vyřešení úlohy. Výsledky zapisují do pracovního listu v učebnici. Vyučující nás upozorňuje, že v této třídě je několik žáků, kteří mají snížené nároky na vzdělávání. Na první pohled je nepoznáme. Jsou součástí některých skupinek. Tito žáci mají učebnice, které vypadají vizuálně úplně stejně jako "normální učebnice". Na obálce mají pouze uvedeno písmeno "B" a výklad a úlohy jsou upravené. Procházíme kabinetem, kde se volně pohybují děti do další učebny. Zde pracuje druhá část třídy. Má chemii. Děti mají na sobě ochranné brýle a bílé pláště. Na lavici jim hoří plynové kahany, mají k dispozici etanol, chemické kleště, hořčíkovou pásku, dřevěnou třísku, sklenici s plechovým kalíškem a buničitou vatou. Úkolem je vyvodit podmínky k hoření v různém prostředí. I zde se učí žáci s potřebou podpůrných opatření. Jednu dívku rozpoznáme okamžitě. Downův syndrom nezapřete. O tom, že ve skupině byli ještě další žáci s podpůrnými opatřeními, se ale dozvídáme až od pana ředitele při výkladu o vzdělávání takových dětí.

Téma třístupňového systému se naším pobytem na finských školách táhne jako červená niť. Zdá se, že by si zasloužilo samostatný článek, ale není tomu tak. Vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami je přirozeností finského školství. Tato filozofie vzdělávání je zde prosazována napříč politickým spektrem dvaadvacet let. Nikoho proto nenapadne, že by to mohlo být jinak. Přesto před deseti lety došlo k reformě práce s těmito dětmi, při které byla péče legislativně ukotvena. Samotný popis systému je proto dnes spíše akademickou záležitostí, která vyplývá z každodenní praxe.

Péče o žáky, kteří selhávají ve výuce, je rozdělena do tří stupňů. Školy mají velkou autonomii a každá tuto péči zajišťuje v rámci legislativy a svých možností. Na otázku, kolik dětí s podpůrnými opatřeními škola vzdělává, ředitel odpovídá velmi nejistě. Žádné statistiky nevypracovává a žádné zvýšené normativy či hrazení speciálních pedagogických pomůcek nikde vykazovat nemusí. Odhadl, že by do první a druhé skupiny zařadil asi 80 žáků a do třetí 25.

Spolupráce mezi učitelem a speciálním pedagogem není vedena na organizovaných poradách. Jsou popisovány jako neformální profesní setkávání, která jsou nutností. Nikdo o nich nečiní zápis, nikde není určeno, kolik jich musí být. Učitelé je potřebují pro svou práci.

První stupeň podpůrných opatření je popisován jako péče o děti se specifickými vzdělávacími potřebami a poruchami chování. Pokud učitel se speciálním pedagogem uznají za nutné angažovat asistenta pedagoga k takovému žákovi, řeší to s vedením školy. Ve škole tedy pracují asistenti, ale jejich počet se mění dle potřeby. Každý žák má nárok na doučování (i žák bez podpůrných opatření), které vede učitel. Tato práce je součástí pracovních povinností učitele, kterou je možné finančně zohlednit. Doučování je selhávajícímu žákovi nabídnuto učitelem. Učitel dále ve spolupráci se speciálním pedagogem přizpůsobí výuku i testování potřebám dítěte.

Ředitel o všem mluví se samozřejmostí. Pro nás to už taková samozřejmost není, a přestože se nám kouří od poznámkových bloků, vyměňujeme si názory a tak trochu rušíme. Proto svůj monolog přerušuje a dává prostor dotazům. Ptáme se na administrativu, kontrolu financování, spolupráci s nějakými odbornými pracovišti. Dostáváme jednoznačnou odpověď: "Kontroly jsme zrušili před třiceti lety. Nekontrolujeme žádné papíry, ty nejsou důležité, důležité je vzdělávání. Nikdo nám nekontroluje, kde máme uložené materiály a kam jsme jaké dítě zařadili. Pokud dítě potřebuje pomůcku, tak je mou povinností zajistit ji." Do absolutního ticha se v češtině ozvalo: "A to jde?" Tlumočnice se zachovala velmi diskrétně. Tato poznámka zůstala nepřeložena.

Pokud dítě i nadále selhává, jsou k jednání pozváni rodiče. O tomto okamžiku finští kolegové mluví jako o přechodu do druhého stupně podpůrných opatření. Ve spolupráci s rodiči je domluveno další vzdělávání dítěte, je vypracováno něco jako individuální vzdělávací plán na období tří až šesti měsíců. Do výuky je zařazena práce se speciálním pedagogem (v rámci výuky), je-li to uznáno za vhodné, je angažován asistent, žákovi je přizpůsobena výuka i tím, že chodí na některé předměty do jiné skupiny. Má sestaven zcela individuální rozvrh.

Do třetího stupně je možné zařadit děti s největšími výukovými problémy. Je vystavěn na diagnostice provedené při prvním selhávání dítěte a přizpůsobování výuky jeho potřebám. Řadí se sem ale také děti s mentálním postižením. Děti, které mají rozvrh sestavený podle svých schopností, se vyučují v menších skupinách. Pro předměty, jako je matematika, fyzika nebo dějepis, jsou skupiny maximálně desetičlenné. Skupiny jsou vytvářeny napříč ročníky pro jednotlivé předměty. Děti proto pracují každé se svou učebnicí. V jiných předmětech, pokud to jejich charakter vzhledem k výukovým potřebám dítěte dovolí, jsou děti vzdělávány s ostatními vrstevníky.

Pro zajištění péče o tyto žáky pracuje ve škole na částečný úvazek sociální pedagog. Sociálního pedagoga a psychologa sdílí více škol. Při řešení vzdělávání dětí ve třetím stupni se tedy na půdě školy schází s rodiči celé konzilium odborníků. K podobným setkáním dochází tehdy, je-li to potřeba. Osobně mi tento systém připadá velmi pružný. Na otázku, kdy, v jaké části dne tyto schůzky probíhají a zda nemají rodiče problém s uvolňováním se ze zaměstnání, jsem opět dostal jednoduchou odpověď: "Čas určuje škola podle jejich potřeb. Problém má dítě, tedy rodiče. A každý zaměstnavatel ví, že péče o děti je základní podmínka pro zdravou společnost." Musel jsem si uvědomit, že jsem v základní škole na polárním kruhu a že ten, koho poslouchám, je ředitel školy, a ne kandidát do politiky v rodných Čechách.

Byli jsme pozváni i do těchto výukových skupin. Viděli jsme rozvrhy autistických dětí i dětí, které trpí Aspergerovým syndromem. Každé dítě mělo opravdu svůj rozvrh, na němž přesně stálo, kterou hodinu má, ve které skupině, kdy je podpořeno asistentem, kdy je ve své kmenové třídě nebo kdy se mu věnuje psycholog. Pokud se tyto děti učí v malých skupinkách, mají k dispozici každé svou lavici. Byli jsme přítomni výuce, kde byla asi třináctiletá dívka s kombinací poruchy pozornosti a poruchou autistického spektra vzdělávána na pohovce. Na tomto způsobu vzdělávání se domluvili pedagogičtí odborníci s rodiči.

I ve Finsku samozřejmě žijí děti, které nejsou motivované k vyučování. Vzdělávací systém s tím počítá a má připraven dvoustupňový záchranný mechanismus v podobě flexibilní třídy a desátého ročníku. Flexibilní třída je určena žákům, kteří v sobě před ukončením školní docházky nenacházejí dostatečnou motivaci k učení. Jde o způsob prevence před jejich selháním ve středním školství. Pro přijetí do této třídy podávají přihlášku již v únoru předcházejícího školního roku. Přijímací řízení je složeno ze série rozhovorů, ve kterých uchazeč a jeho rodina musejí prokázat, že důvodem k zařazení je motivace ke zlepšení výsledků dítěte. Rodiče se školou o tomto způsobu vzdělávání podepisují smlouvu. Se třídou pracuje jeden učitel a jeden mládežnický vedoucí.

Mladá, půvabná dáma, která má s touto prací zkušenosti, nám flexibilní třídu představuje. Každý žák si volí své předměty, ve kterých se chce zlepšit, a v přípravných rozhovorech si zvolí cíl svého vzdělávání. Žáci se učí tři dny v týdnu. Další čas tráví na praxích - v kancelářích, na recepcích různých institucí, v knihovnách. Ve městě působí flexibilních tříd více. Jsou pro ně pořádána táborová setkání, pobyty v přírodě a projekty. Nám byl představen týden globálního oteplování. Žáci navštívili recyklační středisko, zabývali se odpadem, řešili problém po teoretické stránce, psali eseje. Filozofie flexibilní třídy nám byla vysvětlena tímto heslem: "Lepší motivace - lepší vzdělávací výsledek - lépe zvolená kariéra - lepší možnost zařazení do společnosti." K tomu se asi nedá nic dodat.

Desátý ročník je zřizován pouze při některých školách. Je určen pro šestnácti- a sedmnáctileté žáky (povinná školní docházka ve Finsku trvá do sedmnácti let), kteří buď nejsou rozhodnuti, co budou dělat po základní škole, nebo základní školu neukončili. Základní vzdělání je ukončeno závěrečným testem. Desátá, poslední třída je ve Finsku praktikována úspěšně již 40 let. Pro celé město je zřízena pouze jedna, kterou aktuálně navštěvuje jedenáct žáků. Se skupinou pracuje jeden učitel. Při vzdělávání je kladen důraz na odpovědnost každého jedince za vlastní jednání. Žáci během pololetí stráví čtyřicet dní na praxi v několika profesích. Pracují v nemocnicích, domovech pro seniory nebo v supermarketech. Při praxi je doprovází učitel. Žáci si praxi shánějí sami, mohou si vyzkoušet takové povolání, které jim imponuje. Dokonce pokud chtějí v budoucnu studovat na střední škole, mohou ji "cvičně" navštěvovat. A pokud v nějakém předmětu na střední škole složí úspěšně třeba i dílčí zkoušku, je jim započítána do případného budoucího studia. Dovolím si zvolat: Jak jednoduché, jak geniální, jak praktické a ekonomické! Tomu říkám prevence kriminality, prevence sociálně patologických jevů, prevence před mladickou nerozvážností.

Jak se proplétáme jednotlivými budovami školy, narazíme na místnost tak trochu podobnou ordinaci lékaře. Náš hostitel Hannu Virkkunen nás ve svém úvodním slově seznámil s tím, že ve škole působí zdravotnický pracovník. Není zaměstnancem školy, ale spolupracujícího státního zdravotnického zařízení ve městě. Pracuje na částečný úvazek. Stojíme před školní ordinací mladé diplomované zdravotní sestry. Naši žákovští průvodci nás seznamují s její funkcí. Každý žák školy ji navštíví minimálně jednou za školní rok za účelem preventivní zdravotní kontroly (zrak, sluch, výška, váha). Každé dítě má svou kartu. Ordinační hodiny slouží pro konzultace zdravotních potíží před návštěvou lékaře. Součástí pracoviště je několik akutních lůžek. Školní zdravotník zajišťuje pravidelnou medikaci žáků se zdravotními problémy, stejně jako neodkladnou zdravotnickou péči, v případě nutné hospitace žáka v nemocnici i komunikaci mezi kmenovou a nemocniční školou. Když to poslouchám, vracím se ve svých myšlenkách do dětských let. Pamatuji si, jak za tehdejšího režimu vznikaly v nových pavilonových školách ordinace školních lékařů, jak byly po roce 1989 zrušeny, jak dnes složitě řešíme zdravotnickou prevenci, záškoláctví a podávání léků a jak kantoři povinně navštěvují kurzy pro školní zdravotníky, aby se stali univerzálními odborníky.

Jestliže jsme po celou dobu stáže prožívali pocit Alenky v říši divů, poslední den jsme se ocitli na jiné planetě. Navštívili jsme zcela novou Ounasrinteen Monitoimit Alo, Primary & Secondary School, která byla otevřena v lednu tohoto roku. Po škole nás prováděl ředitel Jorma Kauttio. Asi padesátiletý chlapík se představil jako bývalý finský gymnastický šampión s životním krédem, že když něco opravdu chceš, tak to dokážeš. On získal pro svůj projekt podporu 19,5 milionu eur, a to od dvou skandinávských bank a finského ministerstva školství a kultury. Opravdu chtěl, dostal důvěru a od základu postavil školu, kterou nám ukáže.

Celá prohlídka se odehrávala v duchu hry "dohoň svého šéfa". Ocitli jsme se v pedagogickém ráji, v jiné časové dimenzi a snad i v science fiction. Základem budovy byly dva základní prostory - tělocvična o regulérních rozměrech mistrovského florbalového hřiště a stejně velký, zrcadlově řešený prostor vstupní haly s jídelnou. Obě tyto části od sebe byly odděleny třemi nad sebou situovanými prostory, které sloužily jako otevřené učebny. Prostor byl opticky rozdělen mobilním nábytkem, posunovatelnými stěnami a zástěnami, důmyslně vytvořenými zákoutími a paravány.

Na jednom patře se dohromady vyučuje i 140 dětí. Ráno si společně se svými učiteli určí cíl dne a ten pak plní. Ve škole se aktuálně vzdělává 570 žáků a pracuje zde 60 učitelů. Dále mají děti k dispozici pomocný personál. Ve škole se vzdělává také 40 dětí imigrantů. Mají svou třídu, kde se nejdříve osm měsíců učí pouze finštinu. Pečuje o ně speciální učitel, který se věnuje pouze výuce jazyka. Málokteré dítě v této třídě stráví celých osm měsíců, velmi rychle, často po třech měsících, jsou děti již schopny pracovat se svými vrstevníky.

Procházíme školou nejdříve nahoru, potom dolů, až pod úroveň terénu. Zde se nacházejí dílny určené pro práci s kovem i dřevem, pro šití i vaření, pro práci s přírodninami i pro práci s keramickou hlínou, laboratoře pro výuku přírodních věd. Dále vidíme prostory pro výuku počítačové gramotnosti, výtvarné dílny, hudebny, čítárny, ocitáme se na palubovce tělocvičny. Mineme mobilní tribuny a postupně procházíme několik kabinetů pro různá sportovní odvětví - pro zimní sporty, pro míčové hry, pro úpoly, pro gymnastiku, pro atletiku, pro... Oči přecházejí nad množstvím pomůcek, některých ještě v originálních obalech. Srdce tělocvikáře by se kochalo, ale náš průvodce je už na tribuně a vykládá o technologii vytápění a regulaci osvětlení.

Potkáváme převážně mladé kantory. Náš údiv je tak velký, že nestíháme fotografovat, natož klást otázky. Ocitáme se v místní sborovně - místnosti pro duševní hygienu. Při fotografování vnímám překlad ředitelových slov: "(...) pedagogická práce je psychicky hodně náročná, učitel si musí mít kde odpočinout a tady se potkávají všichni, pedagogové i nepedagogové, musejí spolu hovořit, uvaří si kávu, poklábosí..."

Žasneme nad vybaveností školy. Vše je na kolečkách, žákovské stoly, židle, skříňky. Mnohý nábytek je i výškově nastavitelný, a to za pomoci zabudovaných elektromotorů. "Není zdravé celý den jen sedět. Při některých činnostech děti stojí," vysvětluje ředitel. Ukazuje nám i židle, které jsou pro tuto školu speciálně vyrobeny. Nejenže mají kolečka, ale dá se na nich i houpat. "Je to přirozené, nebo vy jste se ve škole nehoupali na židlích?" ptá se nás. Na odpověď nečeká, už je u velké prosklené zdi a představuje okolní areál. Několik venkovních sportovních ploch na různé sporty, parkoviště pro kola i pro auta.

Ještě se dozvídáme, že budova je multifunkční. Zároveň se základní školou v ní sídlí mateřská škola, centrum pro budoucí matky a knihovna. Až bude celý projekt dokončen, bude v tomto komplexu vzděláváno 800 žáků a přibude střední škola. "To vše je má idea, kterou realizuji. Škola reprezentuje celou společnost. Pracuji tu rád, protože děti jsou tu perfektní. My je musíme naučit všechno, co umějí nejlepší lidé na světě. Jedině tak nás naše děti uživí, až budeme v důchodu a nebudeme moci pracovat." Dívám se střídavě na toho chlapíka a na tlumočnici. Trochu ji podezírám, že její překlad není zcela přesný. Z výrazu tváře našeho vizionáře ale usuzuji, že to tak opravdu myslí.

Asi chcete důkaz. Tady je: