Finové opět reformují školství

Intenzita využívání digitálních technologií ve školách je ve Finsku ve srovnání s ostatními státy OECD podprůměrná, viz například poslední publikace zaměřující se na výsledky PISA v kontextu používání digitálních technologií [1]. Finsko, které je v globálním měřítku vnímáno jako následováníhodný vzor tvorby a realizace vzdělávací politiky státu, spustilo v roce 2015 novou reformu školství. Web, který o této reformě v anglickém jazyce pojednává, má velmi příhodný název: Phenomenon based learning - teaching by topics [2]. Nová reforma totiž revolučně potlačuje tradiční vzdělávací předměty a zavádí vzdělávání založené na fenoménech. Jako příklady fenoménů, prostřednictvím kterých se žáci učí, uvádí Evropskou unii, média a technologie, vodu nebo energii. Tyto fenomény jsou chápány a studovány žáky jako holistická (celostní, neizolovaná) témata v jejich reálném kontextu ve světě, který nás obklopuje. Informace a dovednosti, které se k nim vážou, jsou žáky objevovány a osvojovány překračováním hranic tradičních vzdělávacích předmětů, na které jsme ze škol po století zvyklí. Jedná se tedy o konstruktivistický model založený na projektových a badatelských metodách.

O této revoluci jistě ještě hodně uslyšíme - mohlo by se totiž jednat o bezprecedentní změnu v paradigmatu učení, a tím pádem také v organizaci celého vzdělávacího systému. Taková změna vykračuje na opačnou stranu, nežli je směr, ke kterému se snaží mnozí čeští pedagogičtí výzkumníci české školství nasměrovat, resp. navrátit [3]. Odklon od tradičně pojatých akademických předmětů a jejich oborových didaktik by například znamenal v podstatě konec pedagogických fakult v jejich současné podobě, založené na předmětových katedrách. Této apokalyptické představy se ale rozhodně nemusíme v Česku v nejbližší době obávat, a možná se jí nemusejí obávat ani Finové. Jak v článku pro The Washington Post upozorňuje finský výzkumník a expert na vzdělávací systémy Pasi Sahlberg [4], díky decentralizovanému systému finského školství bude záležet především na učitelích ve školách, jak se k těmto novinkám postaví.

Hlavní pozornost bude finská reforma patrně strhávat avizovaným přechodem od předmětů k fenoménům. Web reforma ale kromě tohoto pilíře zmiňuje ještě dva další klíčové prvky: vytváření školy budoucnosti a změnu prostřednictvím digitálních technologií. V kostce a srozumitelně přibližuje všechny tři pilíře Bořivoj Brdička v článku Stanou se nám Finové nedostižným vzorem? [5]. Právě digitalizace vzdělávání v zemi, která se v minulosti stavěla k ICT ve školách spíše střídmě, je velký posun, kterému se chci více věnovat.

Třetí pilíř webu zabývajícího se finskou reformou se věnuje změně prostřednictvím digitálních technologií, využívá původních textů Pasi Silandera, které vycházejí z kapitoly Digitální pedagogika jeho knihy How to Create the School of the Future [6]. Hned v úvodu upozorňuje na skutečnost, že digitalizace vzdělávání musí přinášet do pedagogiky přidanou hodnotu. Vždy by digitální technologie měly přinášet nové a účinnější postupy učení a vzdělávání, a to tím, že umožňují dělat aktivity, které by bez digitálních technologií dělat možné nebylo. Nikoli jen nahradit pero nebo tabuli jejím elektronickým ekvivalentem. Možná se to zdá školometské, ale stačí krátký pohled do výuky českých škol, abychom se ujistili, že přesně tuto zkušenost se nám dlouhodobě nedaří v širším měřítku učitelům zprostředkovat. Mnozí učitelé používají digitální technologie k podpoře tradičních pedagogických přístupů (projektor místo tabule, elektronický test místo písemného atp.) a taková je patrně i všeobecně nejrozšířenější představa používání počítačů ve škole. Plný potenciál digitalizace v učení a vzdělávání spočívá ale právě ve změně pedagogického přístupu a je určitě dobrou zprávou, že i v Česku je stále více učitelů, kteří technologie využívají tímto způsobem. Takový můžeme bez okolků označit za inovativní.

Digitální technologie mohou v učení a vzdělávání zastávat množství rolí. V českých školách dnes drtivou většinou převládá jejich využití jakožto zprostředkovatele informací, tedy jejich využití v podobě média a informačního zdroje. Finové ale ve své reformě poukazují na další role, které by měly napomoci k naplnění jejich nové reformy.

Digitální technologie hrají roli média, prostřednictvím kterého jsou výukové materiály distribuovány. Takové materiály mohou být vytvářeny samotným učitelem nebo je lze nalézt na internetu. Materiálů vhodných pro učení a vzdělávání je v digitální podobě na internetu stále větší množství, může se jednat o digitální učební materiály (v Česku označované jako DUM), videa na videoserverech nebo elektronické časopisy.

Jednou z hlavních činností na internetu je vyhledávání informací. Internet nejsou jen webové stránky, dnes to jsou především sociální média, sociální sítě. Ne náhodou je internet považován za největší knihovnu světa. Existují i speciální encyklopedické zdroje, jako je nejznámější Wikipedie, která je encyklopedií se svobodným obsahem, jež vytvářejí dobrovolníci na principech spolupráce. Ve všech těchto zákoutích internetu lze informace vyhledávat a pracovat s nimi.

Slovo komunikační začalo být vkládáno do sousloví informační technologie (IT) poté, co se ukázalo, že komunikace v elektronických sítích jde dále, než je jednosměrné šíření informací. Počítačové sítě a internet nám umožňují využívat elektronickou poštu, uskutečňovat audio- či videohovory. Žáci mohou komunikovat vzájemně mezi sebou nebo s učitelem. Tyto technologie ale mohou přivést do třídy formou videohovoru alespoň na chvíli experta na nějakou problematiku, kterou žáci zrovna probírají. Dnešní počítače pro uživatele už vlastně moc nepočítají (alespoň to jejich uživatelé přímo zpravidla nepozorují), zato plní roli univerzálního komunikačního média.

Nejlépe se využívání digitálních technologií ve vzdělávání zhodnotí, pokud jsou využívány jako nástroj na tvoření. Ideálně takového obsahu, který slouží svému autorovi nejen k učení, ale i k dalším cílům. Může se jednat o psaní textů, kreslení obrázků, komponování hudby, a to jak na stolním, tak přenosném počítači, včetně tabletu či chytrého telefonu. Velkým tématem je pořizování a střih videí. Pokročilejší aktivity s autorskými nástroji obsahují tvorbu interaktivních materiálů, ve kterých se někdy využívá programování a algoritmy.

Web a sociální sítě umožňují zveřejnit práci, na které se podílelo více žáků. Může se jednat o online časopis, vlastní písničku či videoklip. Takové publikační výstupy mohou být motivací pro žáka - výsledek své školní práce nedělá jen proto, aby si jej učitel přečetl a oznámkoval, ale může ho sdílet i s lidmi mimo třídu a školu.

Digitální technologie nabízejí nástroje, pomocí kterých lze rozvíjet konceptuální myšlení. Může se jednat například o aplikace pro tvorbu myšlenkových či konceptuálních map nebo diagramů. Cílem tedy není až tolik výsledný produkt, ale spíše proces tvorby, kterým tvůrce postupně rozvíjí své představy a myšlenkové pochody.

Internetové prostředí nabízí množství nástrojů, pomocí kterých je možné spolupracovat online a postupně dospívat k požadovanému cíli za využití myšlenek více účastníků a postupně shromažďovaných komentářů všech zúčastněných. Někdy se o takovém postupu hovoří jako o budování znalostí. Principem společného budování znalostí je právě digitální online prostředí, které umožňuje prostřednictvím vhodných nástrojů - například diskuzních fór či cloudových sdílených dokumentů s možností vkládání komentářů - postupně zachycovat myšlenky všech zúčastněných a na jejich základě posouvat společnou práci dále. V takovém procesu tvorby se žák může kdykoli vracet zpět a dovozovat, proč byl zvolen příslušný postup a jak se k němu dospělo. Stejný průběh je dnes běžně využíván ve firemním prostředí.

Moderní digitální technologie jsou stále více pomocníkem a partnerem při myšlení. Ačkoli samy o sobě počítače ještě nepřemýšlejí, mohou například nabízet důležitou podporu pro myšlenkové procesy žáků kladením vhodných analytických otázek a reflexí k nim.

Výše uvedené role digitálních technologií ve vzdělávání jsou daleko za nejrozšířenější představu, která ve školách panuje. Ve skutečnosti bychom takových rolí nalezli ještě celou řadu. Důležité je, že nová reforma finského školství, oproti těm předchozím, pokládá roli digitálních technologií za stěžejní. Nikoli však jejich pouhé využívání, nýbrž jejich využívání inovativními způsoby, kdy použití digitálních technologií není pouhou náhražkou postupů realizovatelných i bez elektronických nástrojů.

Míra úspěšnosti, s jakou se v Česku daří v praxi škol měnit zažitý systém centrálních osnov a přenášet větší zodpovědnost na samotné učitele, dává tušit, že obdobná reforma by v Česku neměla v současné situaci šanci na úspěch. A také proto bude finskou revoluci potřeba velmi bedlivě sledovat. Pro naši vzdělávací politiku by mělo být inspirativní pozorovat, jak se Finům daří tyto netradiční způsoby ve školách šířit, jaké nástroje pro to používají a jaké sklízejí výsledky.

ZDROJE