Dobré a špatné úlohy

Úloha může být špatná nejen kvůli nesrozumitelnosti, nejednoznačnosti nebo neexistenci správného řešení. I když se její obsah všem líbí, místo odrazu žákových znalostí či dovedností naopak

Každá testová úloha by měla přispívat k větší přesnosti testu. Zjednodušeně lze říct, že čím víc úloh, tím lépe. Ale také platí, že jedna velmi dobrá úloha může nahradit dvě průměrné. Především musí úloha patřit do ověřované oblasti. I když žáci patřící mezi lepší v matematice bývají lepší i v angličtině, je hloupost testovat angličtinu malou násobilkou. Důležité je ale i to, aby se obrazy žáka ve svědectví všech úloh co nejvíce shodovaly.

Každá úloha je jakýmsi svědkem o žákových dovednostech. Aby bylo svědectví co nejpřesnější, musí být svědků dostatek a samotní svědkové věrohodní, tj. musejí se shodovat a ve výpovědích nesmějí být rozpory. Věrohodnost úlohy-svědka se ovšem nepozná napohled. Kvalitu „svědectví“ každé úlohy je naštěstí možné aspoň zčásti popsat dvěma statistickými parametry: obtížností a diskriminační schopností.

Význam obtížnosti je v tom, aby se do testu nedostaly zbytečně těžké nebo lehké úlohy. Důležitější je ovšem diskriminační neboli rozlišovací schopnost úlohy. Úloha by měla být schopna rozlišit, zda testovaný má testovanou dovednost, nebo nemá (např. ovládá souslednost časů v angličtině); případně, zda míra dovednosti testovaného je nad nebo pod určitou hranicí. Diskriminační schopnost se ovšem obvykle zjišťuje před vytvořením ostré verze testu prakticky na zkušebním vzorku (zpravidla tzv. pilotáží). Zde pak často nastávají překvapení, když některá úloha rozlišuje mnohem lépe či mnohem hůře, než se čekalo. Bohužel svépomocná tvorba testů věrohodnost „svědka“ příliš ověřit neumí, a proto jsou testy vytvářené na koleně často nepřesné, aniž to jejich autoři vůbec tuší. I ve výběru úloh do testu je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.