Téma mobilních telefonů ve školách, dlouho aktuální přímo ve vzdělávání, ne tolik ve veřejné diskusi, se stalo i mediálním tématem následkem plošného zákazu používání mobilních telefonů ve francouzských školách. Jeho atraktivitu pak zvýšila iniciativa některých poslanců české dolní komory, kteří by podobnou regulaci zavedli i v ČR.
"Demobilizace" jako obrana dětí, nebo vzdělávacího systému?
Bohumil
Kartous
vedoucí komunikace EDUin, o. p. s.
Téma považuje za velmi důležité i mobilní operátor T-Mobile, který si nechal v srpnu u agentury IPSOS zpracovat průzkum na vzorku dospělé populace v ČR (18 až 65 let), v němž zjišťuje postoje respondentů a analyzuje je dle různých parametrů. Některé výsledky zdánlivě nejsou zase tak překvapivé, alespoň pro ty, kdo se zabývají oblastí vzdělávání profesionálně, případně jsou rodiči, a tedy (ne)přímými aktéry.
Podle očekávání zastává většina respondentů vůči mobilům ve školách skeptický postoj a jejich používání by rádi omezili, a to v drtivé většině, přesahující 90 %. Zatímco však nejvyšší míru souhlasu s "omezením mobilů ve výuce" projevují lidé ve věku od 27 do 35 let (generace, jejíž děti už vyrůstají v dotykově digitální epoše) a mladší i starší generace jsou přece jen statisticky benevolentnější, jinak je to s plošným zákazem. Plošný zákaz podporují nejvíce lidé na horní hranici použitého věkového spektra (více než 73 %) a podpora tohoto řešení klesá s věkem (48 % v kohortě 18 až 25 let). Je tedy evidentní, že mezigeneračně se liší více způsob regulace než samotný postoj k riziku mobilů ve školách.
Jinými slovy: přesvědčivá většina dospělých v ČR vnímá roli mobilních telefonů ve školách jako problematickou a jistou míru regulace jejich vlivu jako potřebnou. Větší míra přirozenosti v používání technologií však pravděpodobně vede mladé lidi k většímu odporu vůči plošnému zákazu a k omezení regulace na samotnou výuku. To je samo o sobě zajímavé, neboť řada škol zdůvodňuje vnitřní zákaz používání mobilních telefonů nikoliv rušivým vlivem ve výuce, ale izolací dětí v jejich digitální dimenzi během přestávek. To je sice argument, který se objevuje i v dotazníku z výzkumu, nicméně v porovnání s "narušením pořádku/koncentrace" neporovnatelně méně.
Z hlediska získaného vzdělání jsou k mobilním telefonům ve školách nejvíce tolerantní lidé se základním vzděláním, u vzdělanějších roste potřeba omezení. Stejně tak muži by regulovali mobily ve škole častěji než ženy. Lze se domnívat, že lidé formálně vzdělanější mohou poněkud distinktivněji vnímat (a respektovat) požadavky školy, a tedy mobil jako rušivých element. Stejně tak u mužů by bylo možné ověřit nabízející se hypotézu, že jsou méně ochotni tolerovat narušení řádu, jejž škola představuje. K interpretaci takových zjištění by bylo ovšem nutné znát postoje zástupců jednotlivých skupin lépe, takto jde o spekulaci.
Pokud se podíváme detailněji na důvody, které respondenti uvádějí na obhajobu svého pozitivního postoje k regulaci mobilů ve školách, lze nalézt v zásadě čtyři: Jednoznačně převažuje argument neslučitelnosti mobilů a koncentrace na výuku, občas se ale objeví i argument kyberšikany (což je podle zjištění České školní inspekce významný problém velké části českých škol), již zmíněná eroze socializace během přestávek a pak riziko vytváření socioekonomické propasti mezi žáky dle ceny mobilního telefonu nebo jeho samotné absence.
Podívejme se na argument nejčastější, tedy rozptylování koncentrace (který se váže k zákazu ve výuce). Strategie digitálního vzdělávání ve své platné podobě předpokládá, že tzv. princip BYOD (bring your own device, přines své vlastní zařízení) pomůže řešit pokulhávající technologickou strukturu škol (dle ČŠI pouze zhruba pětina škol v ČR naplňuje indikátory technologické připravenosti). Z krátkodobého hlediska lze pochopit nemožnost škol vyrovnat se se železnou platností Moorova zákona o rychlosti vývoje HW, žádoucí by ale bylo, kdyby se vzdělávací systém pokusil technologie ve výuce nikoliv odmítat, naopak učit žáky s nimi pracovat. Stejný názor prosazuje i senior manažerka firemní komunikace T-Mobile Martina Kemrová: "Fakt, že žáci mají mobil ve škole, můžeme vnímat také jako příležitost. Pokud souhlasíme s tím, že není tak úplně zásadní nosit v hlavě seznamy letopočtů, jmen či definic, ale že stačí vědět, kde je najít, může mobil uvolnit prostor pro mnohem důležitější činnost, než je memorování - hledání souvislostí. Samozřejmě s přihlédnutím k věku žáků a povaze vzdělávání."
Za současné legislativní úpravy mohou ředitelé regulovat používání mobilů prostřednictvím školního řádu. To lze tedy udělat snadno. Mnohem větší úsilí a energii bude stát snaha najít modus operandi škol a učitelů v dotykově digitální epoše...