Roztrhnul se nám pytel s akcemi, které se věnují tématu velice ožehavému. Společné vzdělávání všech dětí bez ohledu na jejich postižení či speciální vzdělávací potřeby není ničím novým. A přitom to vyvolává stále více debat, diskuzí, jsou cítit obavy a napětí ve školách. Nejedna konference byla realizována, na mnoha kulatých stolech se diskutovalo a výměny názorů chodí často „na dřeň“ (sami jsme jeden takový stůl v listopadu pořádali).
Bruslení po velice tenkém ledě inkluze
PhDr.
Václav
Trojan,
Ph. D.,
vedoucí katedry Centrum školského managementu Pedagogické fakulty UK v Praze
Zkusím přispět svojí troškou do mlýna a podívat se zároveň na inkluzivní trendy a ředitele škol. Jedna z popisovaných funkcí školy je funkce integrační. Vyplývá z potřeby udržení soudržnosti společnosti, postojů a dovednosti k sociální interakci a komunikaci v multikulturní společnosti, tolerance k odlišnostem, respektu k jinakosti, integrace jednotlivců, zvládání nečekaných, sociálně obtížných situací. V současné době je tato oblast horkým tématem ve školství a z reakcí učitelů i ředitelů v terénu je patrné, že se nové situace obávají, popř. si s ní zkrátka nevědí rady.
Nejprve z jedné strany - integrační či přímo inkluzivní snahy jsou logickou a rozumnou cestou. Každá ostrakizace je špatná, každá selekce zakládá na problémy v budoucnu. A že umí být české školství pěkně selektivní, to netřeba psát - stačí si prostudovat výsledky srovnávacích šetření.
Otevřenost povětšinou povzbuzuje, podporuje a plodí otevřenost - zatímco uzavření povzbuzuje, podporuje a plodí uzavřenost. Tato myšlenka polského sociologa Zygmunta Baumana (Bauman Zygmunt. Tohle není deník. Praha: Academia, 2015) byla původně cílena do oblasti imigrace a obav ze vzájemného působení rozdílných kultur (další téma, které bude velice frekventované...), ale podle mého soudu platí i pro naše téma inkluzivního vzdělávání. S handicapovanými lidmi má naše společnost stále malou zkušenost a obavy či nepochopení jsou častým jevem. Přitom se stačí otočit k roku 1989 a uvědomíme si, jaký kus cesty jsme ve školách prošli, kolik žáků jsme plně integrovali a zapojili do společnosti a života nikoli jako příjemce sociálních dávek, ale jako plnoprávné členy (a tedy daňové poplatníky, pokud se nebudeme bát ekonomických kategorií).
Na druhé straně je potřeba stejně otevřeně pojmenovat zásadní fakt, že každá třída, každá dětská skupina, každý kolektiv má svoji absorpční hranici, do níž je schopen integraci zvládnout a vstřebávat potřeby a požadavky nových členů. Ve školní praxi to znamená, že pouze do této hranice je integrace užitečná pro všechny. Potom jsou děti se speciálními vzdělávacími potřebami přijímány jako rovnocenní partneři, a naopak děti bez handicapu vidí svět jinýma očima, uvědomí si křehkost zdraví a šťastného osudu. Je ovšem potřeba veliké opatrnosti, abychom nechtěli začlenit tak veliké množství heterogenních dětí, že se uvedená výhoda zvrátí v komplikace pro všechny. Není možné jednoduše kvantifikovat, kolik dětí se speciálními vzdělávacími potřebami konkrétní kolektiv zvládne úspěšně přijmout, kolik dětí s poruchami chování, kolik lehce mentálně postižených dětí, kolik dětí neznajících základy našeho jazyka. Jsou to všechno citlivé otázky, ale absorpční hladina se nemůže posunovat nekonečně vzhůru. To je skutečně nereálné.
Často píšu i diskutuji s posluchači o tom, že se škola dostává do sílícího pnutí. Současná novela školského zákona začleňující žáky se speciálními vzdělávacími potřebami do hlavního proudu v mnohem větší míře, než tomu bylo dosud, je jedním z viditelných příznaků tohoto pnutí. Argumenty decizní sféry na verbalizované obavy ředitelů škol se omezují na výčet podpůrných opatření a sumy peněz, o kterou údajně ztloustne rozpočet škol (moc tomu ovšem nevěřím). Jenže problém má hlubší jádro, a toho se chci dotknout.
Moje zkušenosti s integrací sahají před rok 1989. Zakládal jsem s kolegyní školu, která měla integraci dokonce ve svém názvu a existuje v Brně dodnes. Jenže společenská atmosféra byla na přelomu režimů a krátce po něm naprosto odlišná, nehledě na to, že naše počty žáků ve třídě byly proti dnešním běžným školám poloviční. Rodiče dětí bez handicapu spontánně vyhledávali náš projekt, chtěli společné vzdělávání, dokázali pojmenovat výhody plynoucí pro obě strany. Je to smutné, ale tato doba neměla dlouhého trvání. I v naší škole jsem slyšel dotazy, zda se nevěnujeme některým žákům více, zda to není na úkor většiny dětí ve třídě apod. A to se stále vracíme do devadesátých let minulého století. Proč to připomínám? Opět to bude ředitel školy, na kterém bude ležet odpovědnost za pedagogický proces, a přitom na něho přibyl pěkný balvan v podobě inkluzivního vzdělávání. Jakou bude mít podporu od systému, MŠMT, ČŠI, zřizovatelů v této oblasti? Stále více se mi potvrzuje, že systém řediteli školy věří stále méně (jinak by nepřibývalo kontrol, výkazů, zbytečně řešených stížností apod.), a přitom mu dává do ruky neskutečně velikou odpovědnost. O to citlivější, že se jedná o dětské osudy. Nenalhávejme si - česká společnost má nízkou míru tolerance k jinakosti. Vidíme to okolo sebe hodně často. A pokud ředitel školy nedostane okamžitou podporu, pokud nebude mít u svých zřizovatelů skutečně krytá záda, nemůže být záměr ministerstva úspěšný. Nezapomínejme na právo rodičů vybrat si svobodně školu pro své dítě a dejme ji do kontextu se situací, kdy jejich dcera bude mít ve třídě spolužáka, na kterého zatím ona ani spolužáci nebyli zvyklí. Tlaky ze strany rodičů přijdou, a necháme-li řešení pouze na řediteli školy, potom Bůh ochraňuj královnu!
Znovu chci na závěr uvést, že považuji maximální inkluzi za správnou cestu, stejně tak je správnou cestou společné vzdělávání všech dětí bez rozdílů čehokoli. Jen chci upozornit na problémy, které mohou nastat a jejichž neřešení povede k učitelské či ředitelské rezignaci. Může se totiž stát, že se výborně vedená škola s připravenými učiteli ochotnými pomoci prostě v určité situaci dostane na hranici svých možností a další tlak či požadavky prostě nezvládne.