Slovo atribut pochází z latinského „attributum“ – přidělovat a znamená nezbytnou, neodlučitelnou, podstatnou vlastnost něčeho (věci, substance), podstatný znak1). Výchovné atributy dokreslují celkový charakter výchovy.
Atributy, funkce a podmínky výchovy
PhDr.
Jana
Kantorová
Ph. D.
odborný asistent na Ústavu pedagogiky a sociálních studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci
Přirozená a umělá výchova
se vymezuje v souvislosti jejího působení s přírodou nebo prostřednictvím přírody.
Přirozená výchova akceptuje přirozenost a vlivy přírody
(např. pojetí výchovy J. J. Rousseaua),
umělá výchova je příkladem výchovy v současné době s využitím uměle vytvořených podmínek, pomůcek a podobně.
Přímá a nepřímá výchova
se vysvětluje podle kontaktu učitele se žákem (rodiče s dítětem, sociálního pracovníka s klientem apod).
S přímým výchovným působením se setkáváme tehdy, když zdrojem informací je učitel
(rodič, sociální pracovník). Na případné otázky, nejasnosti žáků (dítěte, klienta) ihned sám odpovídá.
V případě nepřímé výchovy odkazuje učitel
(rodič, sociální pracovník) žáky (děti, klienty)
na jiné informační zdroje a prameny
(např. odpověď na otázku nebo vysvětlení najdou v příslušné literatuře, v odborném časopise, na WWW stránkách internetového portálu, na CD/DVD-ROM apod).Pozitivní a negativní výchova
se objasňuje nejen z hlediska jejího charakteru a dopadu (výchova může působit pozitivně i negativně, záleží, na jakých principech a hodnotách se realizuje), ale také podle role a aktivity učitele nebo vychovatele ve výchovném procesu. Při klasickém vedení jedince učitelem, vychovatelem nebo rodičem, který určuje cíle, obsah a prostředky výchovy, hovoříme o pozitivní výchově. Když vychovatel odstraňuje při výchově vychovávanému pouze překážky, které by působily při jeho samotném rozvoji rušivě, jedná se o negativní výchovu.Výchova je celistvý a jedinečný proces, jehož smyslem je celoživotní rozvoj každého člověka a plní především individuální a sociální funkci.
Individuální
význam výchovy zdůrazňuje každého jedince jako individualitu. V procesu výchovy pak usilujeme o rozvoj osobních kvalit, prospěch a uplatnění jedince jako samostatné svobodné bytosti. Tento přístup najdeme již ve starověkých Aténách, u humanistických, reformačních a osvícenských myslitelů (J. Locke, J. J. Rousseau, J. F. Herbart).
Individuální přístup ve výchově a vzdělávání prosazuje také současná pedagogika.
V pedagogické realitě se však tato potřeba naplňuje různě (na některých školách stále přetrvává pohled učitelů na třídní kolektiv jako celek, nikoli jako na samostatné individuality žáků).Požadavek
individualizace znamená úpravu výchovy podle osobitých vlastností jedince.
To lze uplatnit třeba v rodinách, zájmových organizacích, zkrátka tam, kde nejsou vysoké počty dětí. Aby se individualizace dala realizovat např. ve škole, znamená to kupříkladu snížit počty žáků ve třídách, vymezit kompetence školy a rodiny, zabezpečit celoživotní vzdělávání učitelů s důrazem na aplikaci rozmanitých forem a metod pedagogické práce.V rámci výchovné činnosti by vychovávaní jedinci měli rozvíjet své předpoklady k ochraně přírody, učit se vnímat individuální odpovědnost za budoucnost světa, prohlubovat své znalosti s ohledem na to, co je baví, zajímá, co je přiměřené jejich věku, schopnostem, sociálnímu zázemí, ekonomickým možnostem a podobně.
Sociální funkci výchovy je příprava jedince pro plnění společenských úkolů a pro jeho zapojení do společnosti, a tak ovlivňuje celkový charakter společnosti.
Mělo by docházet k souladu mezi tím, co se člověk ve škole učí a co v životě opravdu potřebuje. Tento požadavek nelze uplatnit ve stejné míře na všech typech škol. Snadněji se realizuje na odborných školách, kde je větší množství praktických či odborných předmětů. Avšak na gymnáziích taková skladba předmětů není, a není ani žádoucí klást důraz na praktické předměty. Tyto školy mají studenty připravit k dalšímu vzdělávání na vyšších nebo vysokých školách. Přesto by mělo docházet k souladu mezi pedagogickou teorií a praxí.
Na některých školách však stále převládá memorování textů zpaměti bez vlastní aktivity a tvořivosti vychovávaného jedince.
Funkce sociální se však nerozvíjí pouze ve škole.
Realizuje se také v zájmových aktivitách ve volném čase, odráží se v hodnotové orientaci, společenském vystupování, v komunikaci s druhými lidmi apod. Sociální princip prosazovali například Platon a Aristoteles, C. A. Helvétius, J. H. Pestalozzi, u nás T. G. Masaryk.Efektivita výchovného procesu je determinována vlivy, které výchovu podmiňují, limitují nebo omezují a ovlivňují volbu výchovných cílů a prostředků. Tyto vlivy označujeme jako
podmínky výchovy, které rozdělujeme na vnitřní a vnější.
Vnitřní podmínky
vyplývají ze specifiky lidského organismu vychovávaného jedince. Jsou to například dědičné faktory, základní lidské potřeby, zdravotní a psychický stav člověka, biorytmus, úroveň poznání a intelektu, temperament, zájmy, hodnotová orientace a další.Vnější podmínky
jsou tvořeny přírodním a sociálním prostředím. Jsou to například mezilidské vztahy, okolní příroda, kultura společnosti, kultura bydlení, rodinná situace, společenská etika, úroveň společenského rozvoje a další.Mezi rozvojem jedince a prostředím je úzký vzájemný vztah.
„Nejen prostředí dělá člověka, ale také člověk dělá prostředí“
2). Společenské okolí je tvořeno souhrnem činností všech jednotlivců a souvisí s jejich schopnostmi, aktivitami a chováním.
Efektivita, se kterou člověk ovlivňuje prostředí, je do určité míry závislá na postojích, které byly vypěstovány výchovným působením.
V současném globalizujícím se světě do popředí vystupuje význam hodnot.
Pro další rozvoj člověka je proto důležitá změna jeho životního stylu, která souvisí se
změnou hodnotového systému, a sice tak, že by mělo dojít k přechodu „od - k“:
ocenění kvantity (více) › ocenění kvality (lépe),
principu nezávislosti ›principu vzájemného propojení,
vlády nad přírodou › k životu ve shodě s přírodou,
soutěže › spolupráci,
dělání a plánování › bytí,
nadvlády techniky › braní do úvahy sociální spravedlnost a rovnoprávnost,
nadvlády organizace › vývoj jednotlivce v člena organizace,
autoritářství a dogmatu › účasti,
uniformity a centralismu › diversitě a pluralitě,
pojetí práce jako povinnosti a něčeho těžkého ›pojetí práce jako nezbytnosti,
sebenaplnění › uspokojení a přínosu sama sobě3).
Když se jedinec zamyslí nad požadovanými změnami hodnotové orientace člověka, měl by si položit společně s jejich autory také otázku, zda má schopnosti a potřebnou energii k provádění tahového stálého procesu a uvědomuje si nezbytnost tohoto počínání? Kvalita odpovědi bude rovněž ovlivněna
faktory, které se podílely na rozvoji – dědičností, prostředím a výchovou.
1 Akademický slovník. I. díl, A-K. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0523-4.
2 TOMÁ·EK, F. Pedagogika. Olomouc: Matice Cyrilometodějská, 1947, s. 84.
3 PIKE, G., SELBY, D. Globální výchova. Praha: Grada, 1994, s. 31. ISBN 80-85623-98-6.