Architektura škol v 21. století

Procesy formálního vzdělávání (které představuje zejména školní docházka) jsou vždy situovány v určitém edukačním prostředí a prostorové podmínky silně determinují charakter výuky. Jak je prostor ve škole a v učebně uspořádán a jaké je jeho zařízení, může velkou měrou ovlivnit, jak se účastníci edukačního procesu ve třídním prostředí cítí a jak se projevují, a může tak v důsledku ovlivňovat efektivitu vzdělávání.

Velká část nepřijatelného chování například vzniká z frustrace a nudy související s tím, že jsou žáci dlouhou dobu ve stále stejném prostředí, které se pro ně stává nudným a nezajímavým, říká Gordon. Obohatíme-li prostředí třídy tím, že žákům poskytne více stimulujících alternativ a dáme jim možnost volit z více činností, snížíme nudu a její nevyhnutelné následky - nekázeň a nepozornost (Gordon, 2015, s. 168).

Že prostředí učeben ovlivňuje proces učení žáků, potvrzují Salfordské univerzity. Vedoucí výzkumného týmu prof. Peter Barrett (2015) popisuje, že fyzikální podmínky, jako je světlo, kvalita vzduchu, teplota, použité barvy nebo rozmístění nábytku, mohou . Studie přináší evidenci, že dobře navržené třídy (primární školy) zlepšují studijní výsledky žáků ve čtení, psaní i matematice. Sledováno bylo po tři roky 3766 žáků ze 153 tříd na 27 různých školách ve třech britských hrabstvích. Zjistilo se, že přemístěním průměrného žáka z nejméně efektivního prostředí do nejefektivnějšího národních vzdělávacích osnov. Vlivy odlišných faktorů na výsledky žáků (jejich osobnost nebo osobnost učitele) byly přitom ve výzkumu statistickým modelováním izolovány. V kompletní zprávě jsou uvedeny nejen rady učitelům, jak změnit své třídy tak, aby se z nich staly takzvané a žákům se v nich lépe učilo, ale také rady pro architekty zabývající se školskými stavbami. Můžeme v ní najít tipy ke zvážení při stavbě nových školních budov nebo při přestavbách, většinou se ale jedná o jednoduché, rychlé a finančně nenáročné změny, například použití barev, umístění nástěnek nebo rozmístění nábytku.

Pro edukační prostředí, prostředí třídy nebo také učební prostředí se v anglické literatuře používají ekvivalenty nebo v němčině . V novodobém pojetí se v cizojazyčné literatuře pojem edukační prostředí objevuje ve slovním spojení nebo také (termíny jsou důležité pro ty, kteří budou dále hledat na internetu).

Mark Osborne (2016, s. 2) vysvětluje rozdíl mezi významem pojmů a . Zatímco učební prostředí popisuje jako shrnutí fyzických, psychosociálních a pedagogických podmínek, ve kterých vzdělávání probíhá, inovativní učební prostředí je takové prostředí, které vyvíjejícím se vzdělávacím postupům a změnám. Flexibilní edukační prostředí jsou více otevřené prostory, než jaké jsou tradiční třídy, a často se mohou přizpůsobit více než jedné třídě a většímu množství učitelů. Jsou často tvořeny mnoha různě velkými místnostmi, takže mohou podporovat různé způsoby výuky a učení a mohou být použity pro různé druhy aktivit. Mnoho učeben má mezi sebou prosklené stěny, což vytváří otevřené, prosvětlené prostory, které jsou tak snadno pod nepřímým dohledem učitele.

Naopak na zastaralost tradičních školských staveb poukazují Kurz, Wakefield a Benson (2004, s. 23): Pronikavé zvonění školního zvonku a dlouhé naleštěné chodby s řadami jednotných dveří - takové představy již nejsou při stavbě současné školy žádoucí. Obdobně je směřována Pearlmanova kritika (2010, s. 117): Navštivte několik školních budov napříč Spojenými státy a za krásným, novým zařízením budete stále vidět stejné staré učebny, dokonale navržené pro učitele stojícího před třídou třiceti žáků uspořádaných do úhledných řad, poslouchajících, píšících zápisky a vyplňujících pracovní listy. Ano, možná uvidíte kabely pro počítače a interaktivní tabule, ale kromě toho se změnilo málo. Podle Pearlmana začíná a nových edukačních prostředí položením si následujících : Jaké znalosti a dovednosti potřebují žáci pro jednadvacáté století? Jaká pedagogika, kurikulum, činnosti a zkušenosti tyto znalosti a dovednosti rozvíjejí? Jak se na tomto procesu mohou podílet technologie? Jaké fyzické edukační prostředí (třída, škola, okolní svět) podporuje učení v 21. století?

Architekti a pedagogové by se měli naučit vzájemnému porozumění, měli by . Největší prospěch z takového přístupu budou mít děti, které se budou učit v prostředí, jež podporuje jejich přirozenou zvídavost, deklaruje Taylor (2008, s. 11). Poukazuje na to, že architektura školy nemá být pouze prázdným prostorem, ale edukačním nástrojem.

Kurz, Wakefield a Benson (2004) se zabývají tím, jaké otázky pro architekty vyvolává transformace pojetí vzdělávání. Souhrnně je možné formulovat tyto otázky:

Autoři vyjadřují domněnku, že se požadavky na edukační prostory budou neustále měnit. Je tedy nutné, aby školní budova byla na takové změny připravena, tedy aby byla flexibilní co do prostorového uspořádání. pro okolí (obce, města) poukazuje na potřebu propojení školního života s reálným životem mimo školu. Tak se škola nenásilným způsobem stane součástí veřejného dění obce.

Podle Zieglera a Kurze (2008) jsou nejdůležitějšími aspekty dobré školní budovy prostorů. Školní budovy musejí být schopné se měnit podle vyvíjejících se požadavků svých uživatelů. Vzhledem k tomu, že se pojetí vzdělávání mění, nesmějí být jen funkční a robustní, ale také přizpůsobivé měnícím se pedagogickým trendům. Aby byla škola adaptabilní, je nutné, aby lidé odpovědní za architekturu škol dodržovali následující :

Ředitel Endeavour School Neil Fraser uvádí (Libby, 2015), že je složité najít definici moderního učebního prostředí - jde o mnohem více než jen o architekturu budovy. Popisuje přechod od obezděného k více otevřenému učebnímu prostoru, kde může více studentů komunikovat s více učiteli, a to tvořivější a více inovativní cestou. Mezi pozitivy moderního edukačního prostředí také uvádí inspirování učitelů navzájem, což popisuje jako způsob podpory zejména pro začínající učitele. V týmové výuce třemi učiteli to znamená tři osobnosti, čímž se žákům zprostředkovává velká škála učebních stylů. Děti si najdou toho, který jim osobnostně vyhovuje. Další kladnou stránku vidí Fraser ve větší nezávislosti, kterou tímto způsobem žáci získávají. Starší žáci si například sestavují vlastní rozvrh, přičemž mají pevně stanovené hodiny se základními předměty. V některých novozélandských školách rovněž nepoužívají klasické, přesně stanové hodiny zakončené zvoněním, ale zavádějí flexibilní, klouzavé hodiny, které se přizpůsobují potřebám žáků i vyučujících. Autor dále píše, že současná škola je v pohybu, využívá prostorového i časového překrývání. Víceúčelová centrální hala nahradila v současné době v mnoha školách tradiční podobu často nijak reprezentativních vstupních prostorů.

V češtině je zájemcům o školní architekturu k dispozici diplomová práce Kateřiny Chudé (2017). Měla by být povinnou četbou těch, kdo zodpovídají za projekt školní přístavby, či dokonce za výstavbu nové budovy. Práce náleží k těm, které jsou ve svém oboru průlomové, neboť je vystavěna na . To pro autorku znamenalo minimálně dvě rizika a jednu velikou zásluhu: Pustit se do takového tématu, které nemá předobraz v žádném dřívějším textu, je krokem do neznáma. Zadruhé autorka čelila dilematu, že její výzkumný problém není tematizován v běžně dostupné odborné literatuře, resp. je zastoupen pouze v podobě dílčích odstavců a stručných kapitol. Bylo tedy nutné vynaložit značné úsilí k vyhledávání relevantních zdrojů v češtině a současně naprosto nezbytné sáhnout po . Výsledkem takového úsilí je pak ona zmíněná zásluha diplomantky, která spočívá v tom, že zpracovala k tématu, včetně , které činí práci čtenářsky příjemnou a inspirující.

Práce je rozdělena do tří částí - teoretické, analytické a výzkumné. V prvním oddíle, z něhož jsme čerpali v tomto článku, se autorka mj. zabývá pojmem edukační prostředí a zvažuje specifické požadavky na edukační prostředí ve vztahu k inovativním konceptům výuky, např. badatelsky orientované vyučování, činnostní učení, projektové vyučování, otevřené vyučování, začít spolu či svobodné školy.

Prostřední oddíl - analytická část práce - představuje a přináší poznatky o inovativních architektonických . Zde autorka vycházela především z dostupných informací na internetu a podává strukturovaný přehled poznatků o architektuře školy, pedagogickém konceptu školy a průniku obou těchto kategorií do každodenního učení žáků ve škole. Autorka přichází se zjištěním, že společnými znaky těchto moderních projektů jsou např. prolínání společných prostor a míst pro výuku, diferenciace větších ploch do jednotlivých center, důraz na věkově smíšené skupiny žáků či spolupráce více tříd uskupených do tzv. clusterů, venkovní třídy, prostory pro individuální práci apod.

Konečně třetí část textu představuje vlastní výzkumné šetření autorky, které realizovala při . Zjišťuje odpovědi na pět výzkumných otázek zaměřených na vztah architektury školy a pojetí výuky ve škole. Poznatky autorky jsou získány z obhlídky místa, pozorování života ve škole, z rozhovorů s vedením školy a z analýzy dostupných materiálů o architektuře školy na webu. Mezi ostatními závěry považuji za hodné pozornosti zjištění, že na školách, kde pedagogové nebyli přizváni do procesu projektování stavby (a to bylo ve většině případů), (architektonickému řešení). Skutečnost, že stavba má sloužit edukačním potřebám dětí, nikoli že se dětí se má podřizovat prostoru, vnímám jako z výzkumu Kateřiny Chudé.

LITERATURA