Prázdniny jsme částečně zdědili po předcích a zbytek je otázka ministerského předpisu, ve kterém stát určuje miliónům rodin, kdy budou mít svého potomka doma. Jejich největší problém je to, že jsou špatně rozvrstvené během školního roku. Pojďme se na to podívat zblízka.
očet prázdninových dnů i jejich období jsou v naší zeměpisné šířce tradičně řízeny shora. Bere se tak nějak automaticky, že stát rozhoduje o druhu, délce a termínu prázdnin. Zákon dí takto: „Ministerstvo stanoví prováděcím právním předpisem podrobnosti o organizaci školního roku, druhy, délku a termíny školních prázdnin…“
Zdá se, že neexistují žádná data, na jejichž základě se rozhoduje, velký vliv má prostě tradice. Diskuze o tom, zda počet a rozmístění prázdninových dnů vyhovuje a plní svůj účel, se objevuje zřídkakdy.
Přitom jedna věc bije do očí: pomineme-li závěrečné hlavní prázdniny, všechny ostatní volné dny připadají do prvních sedmi měsíců školního roku (pokud jednou za čas nepřipadnou Velikonoce na začátek dubna). Odpočinek mají žáci, studenti a učitelé přidělený v prvních dvou třetinách školních dnů, poslední třetinu jedou prakticky bez odpočinku. Například v letošním školním roce jsou prázdniny stanoveny takto:
- září – 0
- říjen – 2
- listopad- 0
- prosinec -3
- leden- 1
- únor – 1 nebo 6
- březen – 1 nebo 6
- duben – 0
- květen – 0
- červen -0
Prázdniny v českém školském systému mají tyto znaky: každý rok je počet prázdninových dnů různý (a tím pádem také počet dnů školního vyučování), všechny prázdniny jsou pro všechny školy najednou (až na jarní prázdniny) a některé z nich jsou pohyblivé v závislosti na určité události (státní svátek, Velikonoce, vánoční dny). To nejpodstatnější je ale skutečnost, že pomineme-li závěrečné hlavní prázdniny, tak všechny volné dny připadají do prvních sedmi měsíců (pokud jednou za čas nepřipadnou Velikonoce na začátek dubna). Odpočinek mají žáci a studenti v hojné míře v prvních dvou třetinách školních dnů, zatímco poslední třetinu jedou prakticky bez odpočinku.
Shodou okolností je v prvních sedmi měsících vyučování státních svátků osm a v období duben – červen pouze dva. Přijmeme-li jako fakt vyjádření mnoha psychologů, že žáci a studenti potřebují pravidelný a rovnoměrný odpočinek, neplní prázdniny v tomto ohledu svůj účel a jsou nastavené špatně.
Další věc k zamyšlení je, zda je opravdu smysluplné plánovat stejně dlouhé prázdniny všem věkovým skupinám a ve stejném období. Děti různého věku mají i různou potřebu odpočinku a jeho potřebnost je také závislá na konkrétních organizačních a provozních podmínkách jednotlivých škol. Proč vlastně školy musí průběh svých kurikulí plánovat do intervalů stanovených ministerskými úředníky, když by jim i žákům nejspíš více vyhovovalo, kdyby mohly prázdniny plánovat samy?
Jako ředitel školy bych byl určitě pro myšlenku, aby se otázka prázdnin přesunula do kompetence škol nebo alespoň nižších správních jednotek. Státu by mělo záležet na počtu dní, kolik má žák nebo student být přítomen ve škole, a toto zákonem určit. Dále určit prázdniny, které školy musí dodržet (velikonoční, vánoční) a zbytek nechat na dohodě škol s rodiči a žáky. Ty by se, ve spolupráci se školními psychology nebo jinými odborníky a v souladu se svým ŠVP rozhodly, jak rozprostřít dny odpočinku do školního roku. Názor žáků a studentů na to, jak vidí rozvržení prázdnin oni, by stál bezesporu také za pozornost.
V některých zemích to tak mají. Někde se i letní prázdniny konají různě, v závislosti na regionu. Což je praktické, řeší se tím řada sekundárních problémů (doprava, délka sezóny, rozprostření turismu, ekologická zátěž atd.). Proč by tomu nemohlo být i u nás?