Eva Shaw se narodila se ve Velké Británii československým emigrantům. Vzdělání však získala jen na anglických školách, a přestože zná češtinu z domova, upřednostnila pro rozhovor o složitějším a odbornějším tématu angličtinu. Do České republiky se Eva Shaw přistěhovala v roce 2007 s tříletým a šestiletým synem, který v polovině roku nastupoval do první třídy. Podle britské headhunterky s českými kořeny se ve vzdělávání bilingvních dětí odráží kultura českých škol.
Jaký byl vstup do české školy?
Pro šestiletého syna jsme našli školu v centru Prahy. Když nastupoval o tři roky později mladší syn do té samé školy, byly v synově třídě další tři bilingvní děti. Tehdy se škola však učila cizince do výuky zapojovat. Lidský přístup byl profesionální, byli jsme o všem informováni a škola nám naslouchala. Nedokázala si ale například poradit s tím, že v Anglii děti začínají chodit do školy již ve čtyřech či pěti letech, a nepočítala s tím ve výuce.
Jak se projevila skutečnost, že syn nastoupil do první třídy v polovině roku?
Syn má diagnózu ADHD a byl mu přidělen asistent. Během druhého pololetí ale musel dohnat i to první, stále psal do písanky. Nerozuměl, nudil se a byl unavený a nikdo to nechtěl pochopit. Syn si třeba stoupl a šel se projít po třídě, ale byl přinucen sedět. Měla jsem několik schůzek s ředitelkou, nechtěli jsme, aby získal ke škole negativní vztah tím, že bude doma přetěžován doháněním prvního půlroku, a zároveň aby se ve škole nudil. V druhém ročníku se však situace zlepšila s nástupem nové učitelky.
Jak? V čem byl rozdíl?
Dávala mu úkoly, které ho bavily a především rozvíjely jeho češtinu. Nová učitelka chápala, že je pro něj výuka v cizím jazyce těžší. Navíc se posunul i v angličtině. Syn mohl přednášet referáty, například o flóře a fauně, v angličtině a učil tím zároveň ostatní. A sám si rozšiřoval slovní zásobu v mateřském jazyce.
Takže s výukou anglického jazyka si škola poradila dobře?
Vždy záleží na učitelích. Kmenová učitelka se nad propojením angličtiny s ostatními předměty zamýšlela a snažila se vytěžit přítomnost bilingvního dítěte i pro ostatní žáky ve třídě. Ale učitel anglického jazyka učil syna to samé jako celou třídu. Vůbec neřešil, že je to pro syna ztráta času a nudí se. Když nastoupil do školy mladší syn, byl již ve třídě s dalšími anglicky mluvícími dětmi a škola nám vyhověla a otevřela angličtinu jen pro ně. Nejdříve byla angličtina pro rodilé mluvčí jako kroužek, později i jako předmět. Zajímavá byla reakce rodičů, kteří chtěli taktéž přiřadit své děti k našim dětem, ale to jsme zase nechtěli my, protože jsme trvali na odlišnosti výuky. Takže ani vstřícné gesto školy vůči dětem s cizím jazykem nemusí být v důsledku českými rodiči pochopeno.
V Anglii jste chodila do školy plné Indů a Pákistánců. V čem se liší vzdělávání cizinců ve Velké Británii od vaší české zkušenosti?
Jednoznačně v přístupu. Britští učitelé více komunikují očima, zde jsou to spíše příkazy. Když dítě nerozumí, tak se nudí, což se musí projevit. V Česku je kladen velký důraz na chování, s nudou dítěte s cizím jazykem se neumí pracovat. Dítě namísto podpory více trestáte. Zdejší učitelé dělají taktéž rozdíly mezi Západoevropany a Východoevropany, to by bylo v Británii nemyslitelné.
Co se podle vás ve škole vašich dětí nejvíce osvědčilo?
Když učitelé využívali více interaktivních činností, při nichž děti mezi sebou diskutovaly nebo spolupracovaly. Když se učilo o jídle, synové mohli vyprávět o našem jídelníčku a tím i seznamovat s naší kulturou ostatní. Nebo že synové nebyli z češtiny zkoušeni, zato ale byli povzbuzováni mluvit. Nepodařilo se mi ale sladit se s českou kulturou vzdělávání, které je zaměřeno pouze na známky.
To britské školství není? Také jste na známkách vyrostla.
To ano, ale tady je ze známek mnohem větší stres, přikládá se jim až moc velká váha. Děti se bály trojek, ale nedokázala jsem jim vysvětlit, že je vše v pořádku. Orientace na známky zde ovládá klima školy, řeší se, kdo jak známkuje či jaké známky dostává. Učitelé neuznávají profese nebo koníčky jako herectví nebo kreativní psaní. Nezohledňují se zájmy dítěte a neřeší se, jak je využít či rozvíjet dále ve škole. Místo aby se pracovalo s tím, co dítě baví, se stále přemýšlí v kontextu získání zaměstnání.
Co byste nyní více řešila, kdybyste po svých zkušenostech přiváděla třetí dítě do české školy?
Dnes bych více požadovala, aby dítě nebylo ve stresu a stále se neřešily známky. Ne vše ale lze řešit. V Česku se klade velký důraz na formální vzdělávání v předmětu, nerozvíjí se schopnost spolupráce a ochota přicházet s jiným řešením. Jako headhunterka sleduji, jak se vyvíjejí požadavky na trhu práce i formy komunikace, a přes veškerou snahu učitelů česká škola na tyto změny nereaguje. Naše představa o vzdělávání vychází z jiné tradice a kultury a nejsem si jistá, zda bych se rozhodla pro variantu tradiční české školy.
POZNÁMKA
Starší syn Evy Shaw přestoupil v polovině páté třídy na soukromou mezinárodní školu, mladší syn přestoupil na stejnou školu v polovině čtvrtého ročníku.
Zdroj: Pro časopis časopis Školní poradenství v praxi číslo 5/2017 vedl rozhovor Mgr. Michal Kaderka.