V životě jsem vyzkoušel desítky zaměstnání, byl jsem zodpovědným fluktuantem. Prostě mě nebavilo někde - neřkuli nadlouho - „zapouštět kořeny“. Odpovědnost jsem cítil hlavně za to, abych těch pár desítek let na světě nepromarnil nějakým budováním kariéry, dosažením společenského uznání. A jelikož i to motání se před kamerou nebo na divadelních prknech už trvá hrůzostrašně dlouho a mediální sláva mi dávno leze krkem, hledal jsem možnost, jak život jen „nedojet“ setrvačností, zmizet, nebo jak alespoň odbočit, vykolejit - a vykolejil jsem na malém nádraží, kde mám sezónní hospodu, která je moc pěkná, ale asi právě proto tam chodí hodně lidí. Takže ji mám nejradši v zimě, zavřenou. Ale brambory a kořenovou zeleninu pro kuchařky čistím fakt rád, radši než si s nějakým hostem sdělovat tisíckrát řečené a víceméně už neměnné názory. Mrkev je skvělá společnice, neinvazivní, moc toho nenamluví. O česneku nemluvě, používá příjemný parfém a svlékat ho z průhledné košilky je rozkoš.
Také jste rodičem, a to trojnásobným. Téma tohoto vydání Řízení školy je spolupráce školy s blízkým okolím. Jaké jsou vaše rodičovské zkušenosti, byl jste ve škole vítán, aktivně jste spoluvytvářel klima, dojímal jste se na besídkách všeho druhu a zkoušel své ratolesti z násobilky?
No, žádná sláva. Asi jsem se, čas od času, přinutil zapůsobit na potomky jako dbalý papá, ale bylo to nejspíš hodně formální a průhledné. Následky naštěstí nenesou, traumatizovaně nepůsobí, okousaných nehtů či vpichů po jehlách jsem si nevšiml. Vedou si dobře, jsem pyšný pytel. Ale o mě se během studií taky nikdo moc nezajímal a já jsem o to ani moc nestál. Mě zkrátka vždycky víc než maturita nebo tubus s diplomem vábila „škola života“, zážitky, drzosti, cesty, změny, nejistoty, bloudění, schopnost postarat se o sebe, zažít hlad, zimu, lásku bez hypotéky - a tak bych mohl pokračovat, ale nebudu, aby čtenář neusnul.
A jaký byl tedy Tomáš Hanák žák a student? Co vzpomínky na školní léta, jsou pro vás závažím, nebo křídly?
Hanák byl bystrý, vtipný, ani vzhledově nevyvolával puzení k dávení, vesloval se lvíčkem na prsou, skvěle mu šly jazyky... vlastně všechno mu šlo snadno, bez většího úsilí - možná i proto ta celoživotní lehkovážnost. Ale hrozně, hrozně moc četl! A na falešnou průkazku chodil na projekce FAMU i do filmového klubu. A pak začal sám psát, texty, hry, fejetony... Ale že by mě škola bavila, to ne, francouzština a španělština jo, půvab linií lýtek a šíjí a boků spolužaček ovšemže, ale celkově mě škola spíš zdržovala od opravdického života.
Svět se mění, škola by měla prý být o koňskou délku napřed - opravdu?
No to dá rozum i brada! Já jsem studoval za normalizace, veškeré vyhlídky žalostné, navíc podmíněné větším či menším morálním ohnutím, případně následným alkoholismem, což jsem si - stejně jako otec - taky důkladně vyzkoušel. Teď je svoboda, přístup k informacím neomezený, možnosti jakbysmet. Všechno jde ale tak strašidelně rychle, až člověk neví, čí je, čemu má věřit, netuší, že je často lstivě a elegantně manipulován, propagandou, reklamou. Je zmatený - a tak radši z gauče posílá smajlíky a atraktivní rozesmáté suprfotky. Potřeboval by vzory, vzory pevnosti charakteru, příklady toho, že stojí za to být poctivý, odpovědný a dobrého-cíle-vědomý, i za cenu obětí či nepochopení. Jenže co vidíme kolem, tady u nás? Cynismus, zlehčování a relativizaci odsouzeníhodného chování a činů, potlesk pro průměrné. A někdy přímo výsměch vzdělání i vzdělaným, výsměch angažovanosti, názorové pevnosti, umění, faktům, stále častěji neradostným. Kdo to jen visí v každé třídě nad katedrou? A vzdělání je jednou z jediné šance na možnou obranu, záchranu, šancí na vlastní soudný názor, nadějí, že snad ještě nenastal čas k totální rezignaci, k nějaké další „vnitřní emigraci“. Že si uvědomíme, že jsme se stali bezkonkurenčně největšími škůdci na zeměkouli a měli bychom se kát a projevovat maximální účinnou lítost. Uvidíme, co se společností udělá sv. Covid-19, ten virální kabrňák, který nám snad připomene základní hodnoty a smysl života - v němž vzdělání musí mít trvalé bydliště.
Jste zcestovalý člověk. Na svých toulkách světem jste viděl mnohé, zajímal jste se i o výuku v místních školách? Pokud ano, je možné srovnání s českým školstvím?
Na to si netroufám. Ale třeba teď v lednu jsem se pět týdnů motal sám, na kole, nazdařbůh Kubou. A navštívil dvě venkovské „escuela rural“ - baráček v krajině, nic moc, dvanáct patnáct dětí a nabílená bysta Josého Martího. První věc - respekt k učiteli, naprostý. Kázeň. Děti v uniformách, mimochodem moc slušivých, což bych, stejně jako Chantal Poullain, uvítal i u nás. Ale hlavně zvědavost dětí, až dychtivost. Pak příprava, domácí úkoly, bez řečí, jako samozřejmost. Můžete namítnout, že na Kubě jde o alespoň trochu zajištěnou budoucnost. Jistě, taky, ale ta ochota vzdělávat se, dozvídat se, posunovat se je prostě úžasná. Ani ve Vietnamu jsem si u dětí nevšiml ohrnutých nosů, otrávenosti. Jedné žhavé noci v Saigonu jsem fascinovaně poslouchal, jak někde hluboko pode mnou, v hučení prorezlých air conditionů, pod mizernou plechovou střechou nějaké dítě znovu a znovu a znovu opakuje na piano jednu pasáž náročné skladby - dokud to nedokázalo bez chyby. Ani stopa vzteku, ani zaklení, jen vytrvalost, odhodlání. Ale totéž jsem viděl i v Austrálii, kdysi i ve Venezuele, v Nigérii. Vzdělání jako příležitost i vzrušující věc. A tady? Jaké je postavení učitele? A ohodnocení důležitosti jeho práce? Kdo je podporuje? Ale nejen formálně, v novoročním projevu - v idealismu, který by pro toto povolání, jo, poslání, měl být podmínkou? Tolik promarněných let od listopadu... Je to tím, že jsme tak bohatí? Nebo nám někdo úspěšně nalhává, že jsme prostě nejlepší a tak už to zůstane na věky věků, amen?
Účinkoval jste i v seriálu Zdivočelá země, který se odehrává v období od prvních týdnů po skončení druhé světové války po rok 1990 a popisuje skutečné dění v poválečném Československu. Jaký je váš vztah k moderním dějinám a měla by mít výuka dějin 20. století přednost před pravěkem, starověkem, středověkem?
Dozvědět se o pazourku, chápavém palci a ustupujícím čele je jistě dobré, stejně jako si neplést kel s Keltem. Ale v 21. století se nám to bude hodit leda při psaní zábavného sitcomu. Moderní dějiny světa jsou nejen strašně vzrušující, ale mohou - měly by - musejí! - nás varovat a ochránit před opakováním osudových chyb. Česko-slovenské dějiny posledních sto let jsou směsí euforií a tragédií, důvodů k hrdosti i k hlubokému studu. Fakt bych si přál, aby se ve školách začaly vysvětlovat otevřeně, objektivně, upřímně, bez jakéhokoli nalhávání si falešných představ o nás samých - proč chodit kolem horkých kaší? Hups do nich! A jsem si jist, že mladá, neradostnou minulostí nezatížená generace by to bez větších problémů unesla. Němci po válce dokázali přijmout šílenou pravdu o svém národu - a vyšli z toho poučení, posílení a odhodlaní už nikdy totéž neopakovat. Jako vhodnou četbu bych studentům doporučil třeba fantastickou korespondenci Voskovce a Wericha, kterou Václav Havel mimochodem nazval „dějinami světa 20. století“.
Často diskutovaným tématem je výuka mediální gramotnosti. Jaký je váš pohled rodiče a současně člověka stiženého popularitou, a tedy i vděčného objektu pro bulvár?
Že jde o zásadní věc. Porozumět textu, ověřit si zdroje a jejich orientaci, porovnat, přinutit se uvažovat o kontextu, o možném skrytém účelu informace. Být zdravě skeptický, zdravě nedůvěřivý. Být připraven a ochotný k případné změně názoru. Mediální svět v době internetu je bludiště, často ale nepozorovaně a rafinovaně řízené - o fake news či technických možnostech změnit, upravit či úplně otočit smysl informace nemluvě. A bulvár? Parazitismus na neštěstí i paparazzitismus na celebritách je ubohý, ale je živen ubohostí, no dobře, řekněme jednoduchostí či omezeností těch, co jej konzumují - helemese, a jsme zase u vzdělání. Ale bulvár mě někdy i pobaví - když bylo dceři Anče asi třináct, šli jsme se podívat k jezu, držel jsem ji za ruku, aby do toho hučícího živlu nezahučela - a za pár dní v bulváru fotka a titulek: HANÁK MÁ NOVOU ZNÁMOST! TOMÁŠI, VÍ O TOM MANŽELKA?
Nějaký vzkaz pro všechny ty, kteří se od září do června a od pondělí do pátku snaží vzdělávat a vychovávat nastupující generaci?
Letos bude všechno jinak. Jak, to se snad dozvíme ještě letos. Nic se ale nezmění na tom, že bez vás jsme v háji. Protože dítě buďto zplaní a bude z něj brblající čtenář bulváru a volič SPD, nebo se pro něco nadchne, díky vám. Otevřete mu, no dobře, pootevřete mu svět. Já jsem začal číst, protože profesorka literatury při hodinách občas zapomínala, že jsme v učebně, a mizela - s některými z nás - v jiných dimenzích. Cestovat jsem možná začal proto, že profesorka zeměpisu sice nemohla vytáhnout paty dál než do NDR, ale přečetla všechny Hanzelky i Zikmundy i Márqueze a Hemingwaye, a když vyprávěla, zdálo se, že projela celý svět. A že ten svět není nepřátelský. Nakazily mě, ovlivnily, nasměrovaly. Můžete děti zdravě infikovat. Vyčmuchat malého ajnštájnka. Můžete mladým poopravit názor, že Asiat je jen komický žlutý čipera a Afričan je obvykle hubená ženská s žirafím krkem a kanystrem vody na hlavě. Víte sami, že „nehmotnou“ odměnou je vám kontakt - jasně, často k zešílení či rovnou k smrti vyčerpávající - s dětmi, s mladými lidmi, bez předsudků, bezprostředními, plnými energie, bezstarostnosti, humoru. Vy je můžete naučit nebát se říkat svůj názor, diskutovat. Hledat a mluvit pravdu. Jo, jste - lékaři i pan prezident prominou - nejdůležitější. Máte v rukou budoucnost. A to je pravda pravdoucí - už proto, že „tak pravil Hanák“.
Zdroj: Pro Letní speciál časopisu Řízení školy vedla rozhovor Naďa Eretová,
šéfredaktorka redakce Řízení školy.
Začněme náš rozhovor slovy klasika: „Já ledačím jsem byl v tom božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád“ (Jan Neruda, Knihy veršů). Hercem, moderátorem, zpěvákem, architektem, opravářem, hostinským, pomocnou sílou v kuchyni i za barem - tím vším jste dnes a jste tím rád?