Chvála letního flákání

Vydáno: 6 minut čtení

Rodiče rádi svým dětem organizují program i během prázdnin. Posílají je na tábory, kurzy, brigády. Možná by bylo lepší, kdyby je nechali dělat, co je baví, a taky odpočinout si od školy. Publikujeme komentář Boba Kartouse, který vyšel 29.7. v deníku Mladá fronta Dnes pod názvem Chvála letního flákání. 

Tak kdy přijedeš? ptal jsem se před pár dny synovce. „Nevím, mám tři tábory,“ odvětil trochu zpruzeně. To je těžká fuška, kamaráde, říkal jsem si v duchu. Ale evidentně nic neobvyklého. Prázdniny tu přece nejsou proto, aby je děti proflákaly. Řada rodičů má obsedantní obavu z toho, že by zanedbali péči, pokud by jejich potomek zažil o prázdninách pocit svobodného nicnedělání. „Aspoň nebude mít čas na blbosti,“ tak si rodiče často racionalizují svou poněkud přehnanou péči, když dětem dělají ze života vojnu, kde jsou pod trvalým dohledem a neustále organizovány k tomu dělat, co jim řeknou jiní. Inu, některé návyky a zlozvyky přežívají po desetiletí a odolávají i změnám politických systémů.

Ale nevytvářejme tu dojem, že rodiče chtějí dětem udělat ze života „pracovní tábor“, v drtivé většině nikoliv. Vesměs to myslí dobře, chtějí, aby svůj čas využily co nejsmysluplněji. Tábor, kurz, brigáda, organizovaná dovolená, babička nebo aspoň domácí úklid či podobné symboly trvale bdícího řádu jsou nejčastějšími způsoby, jak naplnit dětem prázdniny, respektive jakýkoliv volný čas, smysluplností, alespoň podle většiny rodičů. Přitom právě na hledání smyslu věcí mají děti mnohdy tak strašně málo času, že se často proberou někdy ve třiceti a shledávají, že jim ten smysl stále diktoval někdo jiný, místo aby ho hledaly samy. Zjišťují, že jim k tomu nikdo doposud nedal svobodu.

Baví mě různí manažeři, kteří se předhánějí v rekordech počtu odpracovaných hodin za den. Slyšel jsem čísla jako 16, 18 nebo i 20 hodin. Zahrnou do toho pravděpodobně snídani, cestu autem, oběd, squash, večírek s partnery a spánek. Vedle některých dětí jsou to ovšem úplní budižkničemové. Představte si, že ráno během školního roku vstanete někdy o půl šesté, pak vás rodičovská eskorta přepraví na první „volnočasovou aktivitu“, třeba trénink.

Poté následuje šest sedm hodin školy, pak další volnočasová aktivita a pak třeba ještě doučování angličtiny, samozřejmě volnočasové. Doma si večer ještě uděláte úkoly do školy a naučíte se na písemku.

Takhle to jde každý všední den a o víkendu, aby náhodou nedošlo na zahálku, nějaký ten turnaj, soustředění, workshop nebo aspoň organizovaný výlet v rámci hranic všedního dne. Hádanka pro bystrého čtenáře: Kde v tomto zběsilém kalendáři najít onen volný čas?

Většina manažerů by se z takového tempa do několika dnů fyzicky a psychicky zhroutila. U dětí se předpokládá, že jim to naopak prospěje a budou se – k potěše svých rodičů – dokonale rozvíjet. Dobře, řekněme, že uvedený příklad je spíše výjimečný a týká se prudce ambiciózního rodiče, který se dílem seberealizuje a dílem trpí pocitem, že jeho potomek musí stíhat úplně vše a být v tom na špici, aby se v predátorském světě jednou prosadil. Ale pocit, že toho děti málo dělají, respektive svým časem jen marnotratně mrhají, je přítomný v hlavách většiny rodičů. Ještě před dvaceti lety je nejvíce děsila ulice, dnes je to digitální prostor.

Ani jedno nemají pod kontrolou a nečekají od toho nic dobrého, přitom právě ulice byla často tou nejpřirozenější školou toho, jak vznikají a jak se komplikují sociální vztahy, jak se lidé přirozeně projevují, jak svět okolo sebe číst. Stejně tak se dnes děti – přirozeně – chtějí orientovat v digitálním prostoru a velmi často v tom vidí smysl.

Jenže jejich rodiče ne. Mají dojem, že nejlepší ochranou před hrůzami, které si každý rodič dokáže představit, bude zákaz a zaměstnání. Hledejte pak nějaký smysl, když vám k tomu nikdo nedal elementární svobodu.

Pokud už jste začali hudrovat nad tím, že se tu pléduje za mravní zkázu mládeže, zadržte ještě, prosím. Řadou národních i mezinárodních výzkumů je dokázáno, že osobnostní rozvoj dětí je především závislý na rodinném zázemí. Jsou takové, které to štěstí neměly a „flákání“ je pro ně svým způsobem jediný způsob trávení volného času, jaký znají. V jejich případě je to naopak a tři tábory za prázdniny jsou možná tím lepším řešením.

Jen kdyby si to jejich rodiny mohly dovolit, protože, jak ukazují jiné výzkumy, finanční a materiální omezení rodin silně limituje možnost hledat něco lepšího než tu ulici a digitál. Už jen proto, že platit za stravu mimo domov je prostě neúnosně drahé, notabene platit za nějaký organizovaný program.

Ale u rodin střední třídy jde často o skutečnou posedlost, s jakou jsou dny, hodiny a minuty plánovány a organizovány tak, aby náhodou děti nezačaly trochu svobodně uvažovat.

No jo, ale jak někoho naučit, co to je svoboda, když mu ji nedáme zažít? Když jediné, co děti znají, je podřízení? Když nemají možnost zamyslet se nad spoustou impulzů, kterých se jim dostává, nebo jen tak přemýšlet o „kravinách“?

Osobně jsem na táboře nikdy nebyl, jako dítě jsem neměl rád organizovanou zábavu a prázdniny jsem považoval za období, kdy je možné si od řádu představovaného školou a jemu zákonem vynucenému podřízení odpočinout. V dospělosti opakovaně zjišťuji, že mě to nijak nepoškodilo. Dva měsíce jsem se několik let tak trochu flákal a dělal v podstatě jen to, co mě baví a zajímá. Možná nejdůležitější období mého života. No nic, musím končit, starší syn se zase někde fláká…

Rodiče mají dojem, že nejlepší ochranou dítěte před hrůzami života bude zákaz či zaměstnání.

Zdroj: http://www.eduin.cz/clanky/mlada-fronta-dnes-chvala-letniho-flakani/