V poslední době je v módě používat pojmy jako Průmysl 4.0, Společnost 4.0 či Vzdělávání 4.0. Jsem však přesvědčený, že mnohdy dotyční příliš netuší, co je jejich obsahem. Maximálně opakují informace z médií o robotizaci, digitalizaci, o nahrazení lidské práce stroji, v čemž vidí hlavní změnu a mnozí i nebezpečí.
Skutečně hlavním důsledkem této tak zvané čtvrté průmyslové revoluce ale bude nutnost změnit naše myšlení – pokud tedy budeme chtít dobu zachytit a dokázat se v nové éře prosadit. Přitom je velmi obtížné opouštět pouhé navyklé šablony chování, vystoupit ze své komfortní zóny, a teď bude dokonce nutné zcela posunout styl uvažování. K tomu ještě budeme muset pochopit, jak mezi sebou komunikují stroje či autonomní systémy, abychom mohli jejich práci řídit či s nimi spolupracovat.
Ve školství se skloňuje pojem Vzdělávání 4.0, digitalizace a podobně. Mnoho moudrých hlav se opakovaně schází a připravuje různé dokumenty, vytváří revize rámcových vzdělávacích programů. To je vše jistě hezké a záslužné, ale ať již budou výsledky této práce sebelepší, samy o sobě skutečnou změnu nepřinesou. Tu totiž mohou učinit jen a pouze konkrétní ředitelé a učitelé na té které škole. Pokud potřebné změny nepřijmou za své, jistě vše zaonačí tak, aby vše zůstalo při starém.
Na různých konferencích, fórech a kulatých stolech, kam jsem v poslední době hojně zván, opakuji stále to samé. Pokud něco chceme v českém školství změnit, musíme se zaměřit na ředitele a učitele. Musíme jim dokázat vysvětlit nutnost změn a musíme je pro ně získat. Nestačí přitom jen přidat peníze; to je jistě správné, potřebné, ale situaci to samo o sobě zásadně nezmění.
Pokud chceme, aby ze škol vycházeli digitálně gramotní absolventi, musíme napřed zajistit, aby je měl kdo naučit příslušné dovednosti. Používání informačních technologií pro prezentace, využívání Office balíčku, tedy programů jako Word, Excel či PowerPoint, přitom nemá s informatikou nic společného, vše již dávno patří do všeobecných dovedností. Používání projektoru a prezentace pak nijak nesouvisí se skutečným využíváním IT ve výuce. V hodinách IT se musejí učit zcela jiné dovednosti, včetně základů programování, informativního myšlení, ale na to bohužel nemáme potřebně vzdělané pedagogy.
Škola již dávno není hlavním zdrojem informací pro mladou generaci, ta je získává rychle jedním kliknutím či jedním dotazem na různá fóra. Ovšem s takto získanými informacemi neumí zacházet, nedokáže posoudit jejich míru pravdivosti a ani je interpretovat. Je lehce ovlivnitelná jejich působením, které ne vždy slouží k jejich prospěchu. Role učitele se postupně mění ze zvěstovatele a testera informací v mentora, což si ale mnozí odmítají byť jen připustit. Přitom role učitele, který nové postavení přijme za své, bude výrazně významnější, než tomu bylo u klasické frontální výuky. Tu totiž může obstarat kdejaký robot, ale interakci se studentem či žákem chytré stroje ještě dlouho realizovat nedokážou. V tom bude spočívat unikátnost a nenahraditelnost pedagogického povolání v budoucnosti.
Rád bych na závěr svého článku nabídl skvělé řešení, ale bohužel ho nemám. Dle mého může pomoci pouze systematická práce s řediteli škol a učiteli, ale také s rodiči žáků a studentů a důsledná a cílená osvěta směrem k veřejnosti a snaha o pochopení, jak navázat interakci s mladou generací, která již myslí a komunikuje jinak než ta předchozí. Neměli bychom bojovat s moderními technologiemi o její přízeň, ale využít je pro získání mladých lidí, pro jejich motivaci. Technologie samy o sobě nejsou samospasitelné, ale jejich vhodné využití nám může ušetřit čas, který bude možné věnovat vyšší míře komunikace, vyučování a procvičování tzv. měkkých dovedností, které jsou pro život velmi potřebné, ale na školách zatím nepříliš akcentované.
K tomu je třeba zvýšit prestiž a ohodnocení pedagogické práce a přitáhnout k ní nikoli lidi, kteří se budou prezentovat různými certifikáty o pedagogické způsobilosti, ale kteří budou v praxi skutečně pedagogicky způsobilí, dokážou mladé lidi oslovit, motivovat a budou schopní změnit zakonzervovaný způsob myšlení ve školství.
Zdroj: Pro lednový Speciál pro střední školy časopisu Řízení školy napsal Ing. Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy, Praha 5